A hrdý buď, žes zůstal chud
Novináři rádi, zejména před volbami, zkoumají jmění politiků. Krom lákavé okolnosti vypátrat, který politik si na politice "namastil kapsu", a zaslouží si proto diskvalifikaci, nabízí se také v našich krajích oblíbená úvaha, že lump je každý zámožný člověk, ať už k majetku přišel poctivě, či nikoliv. Politici to dobře vědí, a proto se rádi stavějí jako nemajetní chudáci. Chlubí se skromností poměrů, z nichž pocházejí a v nichž trčí, starými auty, dvougarsonkami v paneláku. Přiznávají, že nemají žádné úspory a nikam neinvestovali. Počítají, že chudobou dojmou voliče a získají hlasy. Nemajetnost se však lehce může obrátit proti nim. Voliče přece musí napadnout základní pochybovačná otázka: Pročpak se chceš starat o veřejné záležitosti a spravovat veřejný majetek, když nejsi schopen postarat se ani o sebe a své nejbližší? Chudoba není žádná čest, nýbrž lenost, hýřilství nebo nedostatek schopností peníze si vydělat. Češi samozřejmě mají rádi, když se něco "nedělá pro prachy", když se lidé hodnotí kvalitnějšími kritérii, než jsou "odporné peníze", které nejsou měřítkem "duchovních hodnot". Ale nedávejme se touto rétorikou příliš strhnout. Jde jen o pokrytecké plácání. I Češi dobře vědí, co jsou to peníze, jakou mají v životě cenu a jak těžko se vydělávají. Člověk, který jimi příliš okatě "pohrdá", vzbuzuje podezření, jestli není vyžírka, který se hodlá bavit na úkor pracovitějších lidí. Být chudý není nic příjemného. Člověk by se tím neměl chlubit. Ostatně i pro chudého člověka mohou být peníze "všechno". Může se přetrhnout pro pár korun a pro pár stovek se dopouštět ničemností, které boháč podnikne až pro sto milionů. Máme v politice postavy, které zbohatly "nevysvětlitelně". Nalezly majetek v krabici od bot či jim půjčili neznámí přátelé nebo spořily dvě stě padesát procent svých příjmů. Ty si zaslouží opovržení. Máme také poctivce od kosti. Do politiky šli jako chudí idealisté a chudí jsou dodnes. Je jich velké množství: většinou připlachtili z vysokých škol. Za pár korun pendlují mezi sněmovnou, sekretariáty stran, ministerstvy, nadacemi, magistráty obcí, tam a zpět. Jsou poctiví a chudoba je jejich čest. Čekají, až se vyšvihnou. Chudý člověk má ovšem také chudé sebevědomí - co dokázal, krom komíhání mezi obyčejnými platy? Na svět se dívá odspodu, očima chudé většiny. Věří, že jí slouží. Nemá dostatek odvážnosti, která by jej vedla ke smělým vizím, nemá rozvahu člověka zvyklého zacházet s miliony. Ve veřejných rozpočtech se handrkuje o tisíce, vrtá se v drobných položkách. Celkový smysl rozpočtu mu uniká - obsahuje příliš nepředstavitelná čísla. Je to typ poctivce, který všechny usouží nudným hnidopišstvím bez fantazie. Je to král malichernosti, zakyslé průměrnosti, osoba mrňavých dimenzí, mistr stížností a pan Námitka. Jeho ctižádostí je nemít nápady, nýbrž námitky. Kdyby Kennedy pocházel z třípokojového bytu, nikdy by neřekl: Neptej se, co ti dá Amerika, ptej se, co dáš ty Americe, nýbrž by řekl: Amerika je povinna... Ani Churchill by se nedopouštěl odvážných výroků, jimiž podněcoval Brity, kdyby jezdil po Londýně rezavou škodovkou. Potřebujeme politiky s velkorysou fantazií a vysokým sebevědomím. Muže a ženy, kteří se odvážně postaví do popředí. Projeví odvahu vést. (Rehabil itujme to důležité slovo - vést.) Lidi, kteří pobídnou zemi v postupu nahoru. Chudých fňukalů máme dost. Na otázku, na co jsou ve svém životě hrdí, říkají: Že jsem zůstal chud. Taková odpověď však zní hrdě jen mezi zloději. V naší normální zemi se neodpovídá "ó, jak jsi čestný", nýbrž "asi je to tím, že nic neumíš". Zkusme si tu normální odpověď čas od času trénovat. Podivné ovšem je, že ani autor tohoto traktátu nepatří mezi zámožné. Vnucuje se otázka, co tedy dělá na stránkách tohoto listu?