Rada jde po Umění
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání zahájila správní řízení s Českou televizí ve věci hry švédského dramatika Enquista, jejíž záznam v režii Michala Dočekala televize odvysílala. Rada, protože je asi ze sledování všech televizních stanic už zblblá, hře evropského dramatika říká "pořad", o jeho práci si myslí, že je to sled "hysterických scének" a že se skládá z vulgarit a "popíjení alkoholu". Za uvedení Enquistovy hry může ČT dostat pokutu až deset milionů, což je nakonec stejně jedno, protože jde o televizi veřejnoprávní a deset milionů se v jejím rozpočtu ztratí jako slina v moři. Kdo si chce vychutnat, co to je cenzura, má zde příležitost. Enquistova hra obsahuje mnoho sprosťáren, rada je pečlivě vypsala. Zákon zakazuje ty sprosťárny vysílat před dvacátou druhou hodinou. Rada televizi potrestá a všichni budou rádi. Nejvíc televize. Když to vezme dobře do ruky, nadělá si z toho reklamy za víc než deset milionů. Věc je předem úspěšně prohraná, ale jako každá podobná pitomost může postiženým vynášet. Rada funguje v roli reklamního bulíka. V Enquistově hře se skutečně říká "vykopli fotříka prdelí napřed" nebo "někdo mi zezadu stáhne kalhotky a šup, už jsem ho tam měla" či "chtěla bych šukat jako opice". Zákon mluví jasně, věc těchto sprosťáren je neobhajitelná. Cenzura bude mít úspěch. O její další existenci nemusíme mít obavy. Před osmi lety prožila česká veřejnost bouřlivou debatu na téma "násilí a nemravnost v televizi". Cílem vzbouření českých vzdělanců byl tehdy požadavek, aby nějaký regulační orgán mohl na tuto tematiku v televizích dozírat, regulovat ji a držet nechutné tužby vysílatelů na uzdě. Je příjemné, když se člověk může chlubit, že už tehdy říkal, už tehdy varoval atd. Napsal jsem, že každý takový orgán nakonec z povahy své existence vyskočí po "nemravnostech" v díle Ludvíka Vaculíka spíš než po triviální nechutné blbosti. Vždy tomu tak bylo. Všelijaké regulační neboli cenzurní rady nikdy nerozčiluje banalita, nýbrž právě díla jednoznačně umělecká. Bůh ví, proč to tak je. Snad že ty rady láká usekávat hlavy vyšším hodnotám, než samy představují. To bude asi pravda, protože člověka neprovokuje, co je pod ním, nýbrž to, co jej převyšuje. Tehdejší bouření umělců mi připadalo, jako by zas přivolávali rákosku na svou vlastní práci. Dnes tomu tak je, i když postižen není přímo Vaculík, nýbrž Enquist. Ale být Vaculíkovo dílo v ČT, nedělejte si naději, rada by po něm šla také. Televizní stanice šíří ohromné množství banality, podomního zla, hulvátství, vulgarit a ničemností. Je otázkou, jestli tyto výpotky z lidí lidi kazí, či jestli jen tak bezcenně plynou éterem v jakémsi zábavném karnevalu. Jakmile však přimícháš do tohoto mumraje kus něčeho lidsky hlubšího, kvalitnějšího, nějakou silnější emoci a víc estetického cítění, oko cenzury to zpozoruje okamžitě a zasáhne. Instinkt "proti umění" je neomylný. Nikdo nebude pronásledovat všechny ty sprosté a bezohledné Gladiátory, nikdo se neznepokojí nad vyhřezlými střevy obětí televizních mordů nebo nad podivností sexuálních choutek peříčkovských podivínů. Každá rada si najde správný cíl: Enquista. Vlastně je to vtipné: rada zakazuje dětem Enquista. Ale Enquist má pro děti stokrát větší cenu než sto blbin, které jim televize nabízí už od rána. Celé toto dění, samozřejmě přísně podle zákona, má jediný smysl: naučit lidi, že zas je cenzura. Takový výcvik se dá úspěšně realizovat jen na tématu důvěryhodném, "podle zákona" a ve jménu něčeho tak posvátného, jako je ochrana dětí. Radu neznepokojí, že televizní stanice denně svými programy přesvědčují děti, že planeta je obydlena pitomci. Kapat do mladých duší zoufalství je zločin stokrát větší než nějaké prdele, ptáci a posranci ve hře Enquistově. Zákon, podle kterého bude rada ničit Enquista a rozsévat kolem sebe uskřípnuté prďolovství, je sám o sobě pokrytecký: myslí si, že jej čtou i děti a v deset večer televizi vypínají. Děti v žádném futrálu samozřejmě nežijí a o světě dospělých vědí všechno. Nic nelákalo v dětství ani mě víc než zjistit, jak svět dospělých vypadá. Otvory a výčnělky na tělech počínaje, jejich myšlením konče. Na to je každá rada krátká, aby dítěti zastřela svět - a dobře, že to tak je. Zákon a rada tu nejsou "kvůli dětem", nýbrž kvůli nám, dospělým. Nás chtějí komandovat a přesvědčit, že něco tak nekonečně blbého, jako napsat na úředním papíře, že Enquistova hra je "sled hysterických scének", které "škodí mládeži", máme brát vážně. Rada má dobrou pozici. Říká, že je vše "podle zákona" a že ona je tu právě proto, "aby zákon platil". A to je na celé věci nejhorší: pokrytectví, které slouží jedinému: podělaná rada bude komandovat spisovatele Enquista. To jsme v dějinách zažili milionkrát a milionkrát to zažijeme. A pokyn radě. "Podělaná" čti z věty: otec šel na pole s motykou a do oběda tam mnoho podělal...