Den v záři reflektorů
Kandidatura Moserové: alibi pro ty, kdo potřebují svůj hlas zakrýt
Kandidatura Moserové je zajímavá z lidského hlediska: co ji k tomu vede? Existuje mnoho matematických propočtů o tom, jak druhá volba nakonec dopadne. Všechny mají jakousi pravděpodobnost. Kandidátka Moserová v nich v úvahu nepřichází. Její navrhovatel Outrata má pravdu, paní Moserová je vynikající dáma, ale jako důvod k volbě je to bohužel málo. Vynikajících mužů a žen máme jistě mnoho, jenže volba prezidenta je u nás volba politická - takto je ta procedura nastavena a tak také probíhá. Všechny výklady o nadstranickosti a nepolitičnosti volby prezidenta jsou pouhým přeludem. Rozhodnou zastupitelské sbory podle toho, jak dopadne jejich politická dohoda. Kdo toto nevidí, je slepý a neumí číst ústavu. Paní Moserová si asi musí říkat, já zvolena nebudu, ale s volbou zahýbám. Rozhodně ji musí napadat, kterým směrem to zahýbání povede. Má jen dvě možnosti: buďto pomůže Zemanovi, nebo Klausovi. V tomto smyslu je její politicky beznadějná kandidatura vlastně politicky slibný čin: bude mít konkrétní dopad. Problém je, že předem nečitelný. Nevíme, koho z těch dvou by paní Moserová sama chtěla podpořit a proč. Musíme také připustit, že si Moserová věří a svou kandidaturu nechápe jako taktický manévr a pouhý spotřebič hlasů, nýbrž jako boj za sebe. Pro lidi "třetí politiky" je kandidatura paní Moserové nesmírně výhodná. Všichni, kteří by chtěli volit Zemana, ale nemají dost veřejné statečnosti, mohou se za paní Moserovou skrýt. Mají "svého kandidáta", ačkoliv to žádný kandidát není. Má však všechny důležité parametry: je věrohodný, slušný, s dobrým lidským obsahem a na rozdíl od svých menšinářských předchůdců má dost elegance a důstojnosti, aby mu prezidentský úřad slušel. Je také vhodným kandidátem pro každého, kdo chce volbu prezidenta ztorpédovat, případně některého z obou velkých kandidátů vyšachovat. Pro muže z unie a pro řadu lidovců je Moserová východisko. Za ni mohou skrýt svou volbu, kterou by obtížně vysvětlovali nejen svým voličům, ale nakonec i své vlastní duši. Až se bude na Hradě rozvalovat obhroublý Miloš Zeman, nikdo už nerozplete, že jej tam vystřelily i hlasy, které dostala paní Moserová. Její volitelé budou krčit rameny s pocitem, že proti Zemanovi dělali, co mohli. Nikdo už jim nespočítá, že dělali, co mohli, pro Zemana. Proti Klausovi bylo už sneseno mnoho článků. Neméně tolik proti Zemanovi. Jejich argumenty jsou většinou chabé, spíše vyjadřují tužby pisatelů než skutečnost. Zeman je jako kandidát oslaben svou obhroublostí, ale má možná silnější politické zázemí než Klaus. Všichni ostatní kandidáti jsou jen figury v nějaké strategii. Do lidí nevidíš, přesto by bylo poutavé dozvědět se, jestli to ti kandidáti vědí. Bureš asi myslel vážně, že má šanci. Podobnému omylu věřil Pithart. Paní Moserová jeví větší míru ctihodnosti než její předchůdci. Jakou má asi vlastní rozvahu? Sleduje svou beznadějnou kandidaturou nějaký cíl? Zdá se, že nejvíc na Moserovou může doplatit Klaus. Elegantní dáma na sebe může stáhnout v áhající Klausovy voliče. Nejsilnějším rysem kandidatury paní Moserové je alibi pro ty, kteří potřebují svůj hlas zakrýt. Lidsky je to velmi přitažlivá situace: den v záři reflektorů. Možná právě to přilákalo například Bureše. Alespoň jednou v životě zarachotit. Moserové bychom tuto přímočarost přisuzovali neradi. Její kandidatura je záhadnější. Volby se možná budou opakovat ještě mnohokrát. Každopádně do doby, než většina volitelů udělá politickou dohodu. K dohodě dojde, až volitelé vyzrají od boje za svou stranu k vyššímu boji: za naši republiku. Dějiny mají rády paradoxy. Volitelé mohou utonout v kombinacích a Moserovou nečekaně zvolit. Jejich omyl přinesl by republice příjemnou zvláštnost: ženu na Hradě. A nám ujištění: politika je hříčka náhod.