Žalozpěv o bídě cti a práva
Soudkyně Lobotková rehabilitovala StB. Připustila u soudu jako důkaz záznam ze spisu Státní bezpečnosti s výpovědí spolupracovníka Radara, který po českém zvyku udával kolegu tak, aby mu pomohl, to jest, vypisoval v udání, jak kolega miluje režim a ruštinu, což ovšem kolegovi naopak přitížilo dnes. Pomáhat formou udání - toť krásný český zvyk. Kdo jsme byli udavači, používali jsme jej hojně - utěšoval svědomí. Kdo jsme byli udávaní, ve spisech jsme takových udání našli řadu. Osobní zkušenost: nejvíc mě takto udával nejbližší kamarád. Odmítnout udávat si netroufl, tak udával pozitivní (pro StB) zprávy. Soudkyně se nestydí toto české hoře z líhně StB brát jako důkaz. Nejen to - připustila před soudem debaty o materiálech StB, které pojednávaly o tom, kdo je tajným otcem koho, kdo otcem kterého syna není, kdo je čí tajná milenka atp. Jen nečekaný vkus médií způsobil, že se tyto lákavé estébácké drby (zatím) nerozpatlávají dál. Soudkyni to nepřišlo nechutné: co říkají archivy StB, má svou dnešní soudní váhu, myslí asi. StB se tak dočkala vážnosti, kterou kdysi mívala. V jejích spisech je dodnes mnoho materiálů, které by se také mohly, měly a daly u soudů při různých příležitostech proti všelijakým lidem využít. Možností je nekonečně. Možná i na sebe samu by soudkyně v archivech StB něco našla, co by někdo mohl u soudního dvora rozkramařit buďto v její prospěch, nebo proti ní, má-li ovšem na to dost let. Ale to všechno je jen důsledek toho, že spisy StB, tento odporný nezákonný materiál opatřovaný zločinným způsobem, dodnes vlastní a spravuje stát. Patrně proto, že je to dobrá studnice ničemností. Lobotková se z ní napila, možná právě protrhává zábrany. Jakpak se Radarova udání objevila u soudu? Soudkyně sama by měla jít před soud - minimálně nějaký stavovský čestný, ale nepůjde, protože její zacházení s minulostí se neliší od toho, jak s minulostí zachází dnes už každý - členstvím v KSČ počínaje a beztrestností kdejakého komunistického grázla konče. Přetřásat u dnešního soudu estébácké slátaniny je ničemnost podivuhodná: obhájit se dá jedině tvrzením, že StB byla legální policejní organizace, která svůj hnůj sbírala podle tehdy platných zákonů. Soudkyně Lobotková tento názor posílila. Ale nikomu to nevadí a nikdo se nebouří. Důvod? Protože hrdinou dotčeného soudu byl Vladimír Železný. Je neoblíben, má soudní spory, na něj použít spisy StB nepřipadá nikomu špatné - ať prý pravda vyjde najevo! Najevo vychází, co dávno známe: u nás vždy záleží na tom, o koho jde, nikoliv na tom, o co jde. Když je možné zasolit Železnému pomocí spisů StB, sem s nimi. Že je to lidsky hnusné a právně ničemné, nevadí. Ochranu osobnosti ano, uznáváme ji, ale musí to být slušná osobnost. Neslušná osobnost nemá žádnou ochranu. Tak zní české právo. Neslušnost určuje se jak? Pro svět StB je to výhodné: jde vpřed do starých časů, které, ne že se zas vracejí, nýbrž dosud neodešly. Vsadím boty, že i tento článek budou mnozí číst jako vychvalování Železného, nikoliv jako zoufalý žalozpěv o bídě cti, spravedlnosti a práva v Česku. Tyto naše poměry vystihl už přední český právník Jaroslav Hašek. O rodině zavražděného obchodníka v Budějovicích píše: To je bratr toho propíchnutého, to bude taky pěknej lump!