Slitování pro Hoffmanna
Vrchní soud poslal s definitivní platností komunistu Hoffmanna na šest let do vězení za zradu vlasti během ruské okupace. Je to novinka. Doposud vysokým komunistům u soudu vše procházelo lehce - jako v řádném Kocourkově. Mají teď příležitost spustit pokřik o politickém procesu a pana Hoffmanna mohou vydávat za svého mučedníka. Jde však spíše o mouřenína - půjde na těch šest let za ty ostatní, kteří před soudem proklouzli nebo už nejsou mezi námi. On sám může mít oprávněně hořký pocit - proč právě já, když desítky (stovky) dalších nikoliv? K vysvětlení může použít některé pasáže z marxistického katechismu, který pro historický škleb a paradox měl vždy velký smysl. Rozhlas vypínal a Rusům sloužil ve spolčení s větší bandou - dnes je v tom sám. Třeba si řekne: Vždyť jsem politický mučedník. Nebo si vzpomene na Göringův výrok z Norimberka: To vítězové soudí poražené! Avšak co u Němců působilo jako soumrak bohů a děsivý skřek z pekel, to u Čechů vyhlíží jako kníkání strýců. Naši velcí zločinci jsou vždy podezřele malí. Komunisté do české země zaseli politickou krutost, nenávist, bezdůvodné vraždění i týrání - a dnes se tváří jako rozšafní utřinosové. Nikdo z nich nic nevěděl, nic neslyšel, u ničeho nebyl. Šílený ničema Göring alespoň přemýšlel, kudy by vklouzl do nesmrtelnosti. Naši komunističtí ničemové naopak přemýšlejí o neviditelnosti. Když jim řeknete, že jsou nekoneční gauneři, málem abyste se omlouvali - z šuplíků čile tahají všelijaké rozsudky o nevinnosti. Hoffmannův rozsudeček jen trošku připomíná, jak to vlastně všechno bylo: krutost bez milosti. O ideálech komunismu možná může někdo snít jako o ráji. Nikdo neobhájí, proč bylo nutné kvůli ráji mučit a zabíjet lidi a uvrhnout zemi do temnot. Copak jste, člověče, neviděli, zeptejte se Hoffmanna, že jste se brodili lidskou bolestí? Od náboženských válek v 17. století nevystavil nikdo zemi tak krutému plundru jako vy a nacisté. Ptát se na to Hoffmanna je zbytečné. Řekne vám, že je nevinný, že nic nevypnul, že měl v ruce platné povolení, že dostal na všechno i razítko. Jak říkám, strejci. Zvolat jako Göring, který na svém pekle trval, za ruskou okupací si dodnes stojím, se neodváží. Svobodní lidé mají trestat toho, kdo jim svobodu bere či bral. Hoffmann se toho dopustil plnými hrstmi, a spravedlnost ho tedy po třinácti letech popadla. Vsadí jej na šest let za mříže. Svobodní lidé mají však také schopnost, komunisté natáhněte uši, lidskosti. Ačkoliv nevíme přesně, co to lidskost je a odkud se bere, jedno cítíme: stařec za mřížemi není k ničemu dobrý. Rozsudek potřebujeme. Stařičkého trestance ne. Sledujme velikost naší lidskosti. Co vše se stane, aby dobrodiní té lidskosti či toho slitování mohl i zrádce Hoffmann užít? Najdou lékaři příčinu zdravotní, najde se cesta jiné milosti? Je dobré, že byl Hoffmann odsouzen. Stačí, že se spravedlnost konečně podívala sama sobě do tváře. I když, uznejte, šest let za tolik trápení? Neměl by být ten Hoffmann omilostněn z daleko vyššího trestu?