Čí je listopad? Váš, náš...
Na obzoru je nové velké téma: Čí je 17. listopad? Byla dřív slepice - národ, který v ruské komunistické okupaci zaujímal postoje, jak přežít na celé možné škále chování - od zarputilé rezistence přes únik do privátního světa nicotností až po vychytralé prospěchářství? Nebo vajíčko - disent, který s komunismem bojoval na celé škále - od oprávců komunismu, trockistických extremistů až po otevřené odpůrce komunismu a Rusů? Každá odpověď znamená nevoli, protože ve slepicích nebo vajíčkách vyvolá pocit, že jim nechtějí uznat zásluhy. Boj o zásluhy je velké a věčné české téma. Filozofické a morální. Zní: jaký je smysl, v čem je odkaz, jaké poučení, co už nikdy nedopustíme, co nedovolíme hanobit a co naopak s chutí zhanobíme. Vyteče mnoho krve a vzletných slov. Spotřebuje se mnoho patosu. Hodně lidí si navzájem vynadá funkce nefunkce. Zplodinou těchto obtížně pochopitelných bojů je obecné znechucení a upevnění tradičního postoje, že všechno na světě je darebáctví. Servat se o velká témata umíme. Dokonce ty boje milujeme. Odkaz 28. října. Patřila republika Masarykovi, nebo to byla kopie habsburského domu? Únor byl puč, či plnil sny lidu? Domácí odboj a zahraniční akce, kdo s koho? Co chtělo pražské jaro 1968? Rozkvět komunismu, nebo ho odkopnout? Nasadil Dubček komunistům lidskou tvář? Byl to aparátčík? Čí je katedrála? Anebo ve velkém, napříč staletími: byli husité modernisti? Zpátečníci? Slibovali svobodu? Byli to fanatičtí vrahouni? České baroko - doba temna, či úsvit? Jedí katolíci děti? Kdo je tedy jí? Kdo se chce zasloužit a stát se myslitelem, musí se zachumlat do těchto úvah, pokud možno nepříliš jasných, zato prorocky hlubokých, brát je zásadně, smrtelně, s monumentální závažností. Každé to téma rozděluje zem na nepřátelské tábory, ochotné kdykoli upálit protivníka v lipanských stodolách. Hluboké přemýšlení, nebo přesněji hloubání prostě milujeme. Sieť viery pravé má vždy přednost. Před čím? V pozadí všech těch létajících slov je vždy dosti značný nepořádek, oprýskané zdi, ošuntělá zem, namyšlený národ hulvátů, nefungující státní správa, jen přibližný smysl pro spravedlnost a pracovitost, láska k těm, kdo slibují dary, a nenávist ke každému, kdo řekne: Postarej se o sebe sám, lenochu. Místo špatného soudnictví, nesmyslné státní správy, která dusí podnikání, místo zastaralého školství a potrhlých veřejných rozpočtů řešíme raději velké otázky. Věříme, že když rozlouskneme smysl české státnosti, ta se sama sebou zlepší. Kdo nepochopí odkaz "listopadu", nebude si vědět rady s fungováním hejtmanství. Když neodhalíme smysl Beneše, nezlepší se vymahatelnost práva. Jsou to všechno bludy. Každý je však rád třímá v rukou. Koště, aby zametl ten náš svinčík, nebere do rukou nikdo. Jsme národ filozofů. Těch máme miliony. Všechno je absolutní, zásadní, čára nečára, morální zánik, konec. Deset milionů Čechů pošle každý filozof do pekel. Pak jde na dvorek a dívá se na ten bordel. Neuklidí ho, přemýšlí. Diví se světu, že je hnusný. Včetně toho dvorku. Tak si chytne velké téma a kousne do něj.