Prezident jede na kole
Špidla je neúnavný. Ačkoliv utrpěl řadu neúspěchů, metodu nemění: prezidentské kandidáty náhodně vyhmatává jakoby v roztržitém chvatu a podle pořád stejných metod. Nevyjde jeden, nevadí, prásk, je tu druhý, prásk, pořád stejný trik. Je obtížně popsatelný: bez dohody, často i bez souhlasu vyvolených, většinou s nedodržením slova, s prudkými změnami názoru, s hmatáním kamkoliv. Řadu lidí už takto Špidla urazil, další asi urazí. Sám je přitom lhostejný až apatický, jako by o nic nešlo, chlapík kandidát sem, druhý tam, čert je vem všechny. Zlatá muška, co u všeho je, by nám mohla vyprávět, jak to asi probíhá. Ráno volá Špidla: Neračte chtít bejt prezidentem? Rozespalec cosi kuňká. A kandidát je na světě. Odpoledne už sám mudruje, co na Hradě udělá dobrého. K večeru se mu zdá, že jej národ potřebuje, ale Špidla jej opouští, chlapa neprůchodného. Lezete do postele a Špidla už visí na telefonu. Nevzal byste to? Já? Ne. Vždyť já... No jo, já... Proč vlastně já ne? Beru. Celé to vypadá, jako by Hrad byla Špidlova hračka. Špidla je jako blazeované ruské blahorodí, usmyslí si, neusmyslí si. V minulé sérii jej čeští vědci včas vystihli, budiž jim čest a chvála, neponížili se tou komedií. Někteří z kandidátů Špidlovi věří. Propadají rozjímání, proč že by to nebyli oni, když národ či potřeba zavolá. Přitom volá stále jen ten Špidla. Je to jistě jeho věc nebo celé koalice. Navrhovat mohou, koho chtějí a kdy chtějí. Ovšem něco tím srozumitelně říkají o sobě a prezidentském úřadě. Mají se děti ve škodách dívat na zeď s výkladem učitelky: To je, děti, ten pán, kterého tam nahoru vystrčili? Ale proč má takový vystrčenec dávat milosti, mít autoritu, důvěru, pobývat na známkách jako nějaká britská Alžběta a bydlet na hradě Přemyslovců a Habsburků? Jistěže můžeme mít prezidenta nahonem vyškrábnutého, proč ne, ale jen s novým (nehavlovským) smyslem: v čele státu je jen takový hodný starší pán, je to dobrák, umí jazyky, nezáleží na něm. Pak však musí mít postavení i pravomoci tomu přiměřené. Bydlet má ve vilce za městem. Vídat jej máme v metru a na fotbale. Řada států takové (slabé) prezidenty má a nedělá s nimi zrovna špatnou zkušenost. Český (československý) prezident měl ke svému úřadu vždy nějaký pádný politický důvod. Stát buďto založil (Masaryk), obnovoval (Beneš) či mu vracel svobodu (Havel), nebo byl alespoň velevýznamným vrahounem (Gottwald, Zápotocký) nebo předním slouhou okupantů (Husák). Všichni měli za zády osud, který je k Hradu přivedl. Osud šťastný nebo zločinný, rozhodně však velký jako Hrad. Jen dva prezidenti dosedli na Hrad z titěrných důvodů a souhrou náhod. Hácha, aby pokryl pomnichovský propad státu, Svoboda, aby vyjadřoval trapné rozpaky "obrodného procesu" v roce 1968. Oba se stali zrádci. Může být, že některého z nešťastníků Špidla na Hrad nakonec dopraví. Ovšem už sám způsob vzniku, ráno vstávám, večer jsem na Hradě, je tak diskvalifikující, že slušný zájemce by měl nabídku odmítnout. Vždyť i ten pan Sokol mluví v rozpacích: i jako prezident by chtěl nadále učit, aby "nezblbl". Rozmazává jen starý a odpudivý český kýč: prezidentství je hrůza, blbne se tam a já se obětuju, jen když bude třeba. Ovšem bačkory na přezutí si vezmu z domu. Špidla záhadně laboruje. Pokud uspěje, čeká nás dvojí: pro srandu králíkům bude už i ten rychlokvašný prezident nebo se vyvine nový úřad. Občanský úřednický prezident, kterého ne všichni zcela znají a málokdo se o něj zajímá, ale chodci jej mohou vídat na kole, jak jede ze své kanceláře na fakultu, kde si přivydělává. Prezident cyklista se však těžko prosadí. My se potřebujeme klanět, nebo vysmívat. Urputnost volby svědčí o významu, který Hradu dáváme my i Špidla. A přitom úspěšný kandidát socialistů jim může ublížit. Bude na Hradě a oni za něj budou odpovědní. Ať už pojede na kole, nebo na směšném velikášství.