Ta tlama lví
Fejeton
Jaroslav K. z menší obce na Lounsku chodí na nákup se lvem na provázku. Jednoho dne lev někoho z obce sežere, protože je to lví přirozenost. Možná sežere právě Jaroslava K. To by byl ten lepší případ. Jaroslav K. by si za to alespoň mohl sám. V tisku pak vypukne kampaň proti lvům a sněmovně. Kde je protilví zákon? Co dělá vláda? Vlezlí politici, aby se zalíbili, hned navrhnou: zákaz lvů! Přátelé lvů se naopak pustí do boje za lví práva. Auta zabijí víc lidí než lvi! Lev do české krajiny patří stejně jako sýkorky a břečťan! Jaroslav, pokud nebude sežrán, pokrčí rameny: Zákon mi lva nezakazuje a sežraný soused, což je mi líto, neměl lva provokovat vrčením. Opozice bude křičet: Našimi městy se prohánějí rozzuřené hladové šelmy a vláda plká o restrukturalizaci proevropských koncepcí. Špidla suše řekne: Majitel lva je člen ODS. Lev na procházce je báječnou metaforou našich poměrů. Když si vyjdete do ulic se lvem, mají vás vzápětí zatknout policisti, lva mají chytit odborníci a oba máte skončit za mřížemi. Ne tak my. Jaroslav K. je jako hrdina v novinách, do zvířete kolemjdoucí podezíravě šťourají, zda je to opravdu lev, házejí mu sušenky a chechtají se, jak je v letu lapá, zatímco policisté nejedou s klecí, nýbrž se o oba dravce nezajímají. Čtěme metaforu takto: očividné nebezpečí nás nechává klidnými. Až nás lev zhltne, pustíme se do nekonečných právně-politických debat o svobodě, jejichž rozsáhlá blbost bude nápadná i tomu lvu, místo toho, abychom lva dali včas do klece, což je čin jednoduchý. Podle této lví metafory budujeme celý náš český stát.