Demokracie nemusí být na Zemi věčně
Irácká válka nenabízí taková témata, aby se na nich mohla nově přeskupit a utvářet naše politická scéna. Je ta válka víc "pravicová", nebo "levicová"? Je chuť ji podporovat, nebo odmítat projevem etatismu či liberalismu? Chtít tu válka znamená "více svobody a trhu", nebo naopak "více státních regulací"? Má s ní něco společného třeba názor na "sociální stát"? Vytvářet politické formace podle názorů "válka v Iráku ano, či ne" dlouho nevydrží. Každé takto vytvořené společenství by se brzy rozpadlo pod tlakem tisíců jiných zájmů a témat. Z válečných ohlasů můžeme vypreparovat i levičácký antiamerikanismus, ale i ten s chutí hlásají nejen levičáci, nýbrž i mnoho evropských pravičáků. Když někdo v Evropě nenávidí USA, stejně nevíš, co je uvnitř za ptáka. Irácká válka je novum: je to útočná válka demokracie proti totalitnímu systému. Opozice proti ní se ptá po její "zákonnosti". Leckdo by ji rád "uzákonil" alespoň pomocí OSN. Ale OSN není shromáždění demokratických států a nemá žádný důvod útočnou válku proti totalitnímu státu legalizovat. To by latentně ohrozilo mnohé členy. Kdyby OSN ctila ideály, z nichž vznikla, neměla by asi dnes více členů než před padesáti lety. Je to organizace, která dá hlas každému, i lidožroutovi. Z politické "korektnosti" by přijala i Hitlera, kdyby se nějaký přihlásil. Jaké novum je útočná válka proti totalitě? Takové: režimy, které nemají základní charakteristické rysy demokratických států, jsou nelegální, svobodě člověka nebezpečné, potenciálně agresivní a demokratické státy musí takové režimy zničit dříve, než přinesou všem neštěstí. Ustanovit na planetě totalitní režim je zločin stejný jako ty, které byly souzeny v Norimberku. Je starostí svobodných zemí, aby dokázaly totalitní režim zničit včas a vyhnuly se planetární katastrofě, k níž stejně jednou dojde, až se zbraně hromadného ničení lidí konečně zmocní šílený sociální či náboženský padišáh. Útočná válka je protiprávní, protože nerespektuje suverenitu států. Jenže totalitní stát žádnou suverenitu mít nemá. Když mu ji demokratické země dají, jednou skončí s jadernou kudlou v zádech. Proti norimberskému procesu se namítalo, že mu nejde o "spravedlnost", nýbrž že vítězové soudí poražené. Bohudík ano. Ale o spravedlnost šlo, vítězové trestali německé politiky za zločiny proti míru, lidskosti atd. To byla novinka. Na válku měl celá tisíciletí každý dobyvatel právo, vraždění obyvatelstva byla samozřejmost, lidskost šla v každé válce stranou. Balkánští paladini dnes už nemají právo vraždit lidi. Stalin a Mao to právo ještě měli. Ale kdo má určovat, který režim je totalitní, tedy protiprávní? Který panovník má být silou smeten a kterého lze na planetě ještě snést? Státy o tom nemohou hlasovat, většinou nejsou demokratické. Rozhodnutí o útočné válce je nakonec v rukou demokratických států, hlavně těch nejmocnějších, které útočnou válku mohou s úspěchem vyhrát. A záruka, že jejich rozhodnutí bude správné? Ta vězí právě jen v tom, že jsou demokratické, že disponují demokratickými mechanismy a dělbou moci, volbami, svobodou občanů, nezávislou soudní mocí, svobodou slova atd. Na nic jiného se demokracie nemůže spolehnout než na svou moc, na to, že sama existuje a že dokáže svou svobodu ubránit. A že dokáže ničit totalitní režimy vojensky bez poškození vlastní svobody. Útok na mrakodrapy v N. Y. připomněl, že svět už je příliš maličký a technika příliš dokonalá na to, aby si někde - v zákoutí světa - mohli lebedit nějací Hitlerové. Každý, ať je kde je, ohrožuje všechny. Nejen své otroky. Tvrzení, že jeho lid si jej přeje, je vždy lživé. Ani Němci si nakonec nepřáli Hitlera, jako my si nepřáli komunismus. Irácká válka je zajímavá novinka - pro vývoj planety. A také pro osudy demokracie, která na Zemi nemusí být věčně. Není to přírodní jev, nýbrž dílo lidí. Možná, že trochu teatrální Reaganova myšlenka o říších zla bude nakonec tím nejcennějším, co minulé století lidstvu dalo.