Má vlast
Fejeton
Dopustil jsem se chyby. Do textu o Mé vlasti se vloudil Dvořák. Čert ví, kde se tam vzal. Odjakživa vím, že Mou vlast složil Smetana. Nikdy jsem si nemyslel, že to byl Dvořák. Ale včera v novinách ve svém komentáři čtu: Dvořák. Nějak záhadně vystrčil Smetanu. Od té chvíle nemohu na ulici. Cítím, že asi na mne ukazují. Prý Dvořák, smějí se. Zpředu to ještě jde, ale za zády, peklo. Manželka se hodlá odstěhovat. Nedivím se. Řešil bych to podobně. Včera začalo Pražské jaro. Ti se museli smát. Dvořák. Hloupý novinář. Budu to teď mít těžké. Něco napíšu a Špidla už se směje. Prý Dvořák, bije se radostně do hlavy. Volá Dostála. Četl jsi to? Co? Napsal, že Mou vlast složil Dvořák. Co ten ještě může někomu povídat? Řekl jsem si, napíšeš do novin, že víš od maturity, že Mou vlast napsal Smetana. Moc mi to nepomůže. Tos měl vědět včera, ne dnes. Pár lidí mi už zavolalo. Tak na tebe konečně došlo! Vůbec si to neumím vysvětlit, říkám omluvně. Jistá dáma, o které jsem několikrát nepsal pochvalně: Co byste vysvětloval. To je, jako by chirurg nechal uvnitř lidské bytosti nůžky! Nebo dýmku, napadla mě ještě horší varianta. Dočkat se toho musí každý, kdo píše do novin. Rozdáváš rady, rozumy na vše strany, musí to přijít. Jako blesk, jako tlouštíkův infarkt. To je stále jen: jak se dělá koalice, co s komunisty, kam má vláda napřít sílu, a náhle bim - Dvořák! Sedím u stolu a zavile píšu: na včerejším zasedání vlády si mysleli... ale věta ochabuje, slábne, ztrácí se... Nad ní svítí, co jsem si myslel včera já: Dvořák! V tom právě je smysl novinářů, těch pokropených kropičů. Na vše strany dštíš, co chceš, co být má a co být nemá, hadice se náhle zauzlí a už jsi mokrý. Publikum se směje. Ven nejdu ani zítra. Možná že smutný smysl novinářství je ještě v něčem jiném. Ven zítra klidně jdeš. Prosím vás, Dvořák nebo Smetana, koho to zajímá. Včera shořely dva vlaky s dětmi, u Brna zbělel černý havran! To jsou věci. Že ty vlaky s dětmi neshořely, nýbrž přijely? A havran že je furt černý? No a co?