Spravedlnost na straně zrůd
Dvě opilé lidské zrůdy surově ubily člověka, s nímž se náhodou setkaly. Ubily jej rukama mimořádně bestiálně. Soud ocenil jejich zločin patnácti a čtrnácti lety vězení. Přidal podivnou povinnost navíc: protialkoholní léčbu. Právnictví nechme právníkům. Držme se jen vlastního citu. Nedebatujme o tom, zda čtrnáct let je málo, nebo dost za takový čin. Vynechme úvahu, zda by zrůdám měla, či neměla být například useknuta hlava. Měly být oběšeny? Zabity elektřinou? Ubijí ještě nějaké lidi, než sejdou přirozenou smrtí? Divme se jinému: to ještě chtějí obě zrůdy dál žít? Proč? Co si od života slibují? Stále se jen ptát: Proč jsem toto udělal? Je obtížně představitelné, že by někdo, po takovém činu, sám od sebe chtěl dál být. Leda snad - jako mučivá existence někde v klášteře u sebemrskačů či jako obětující se a sloužící s odříkáním lidskému utrpení. Ale představit si dvě zrůdy, jak po sedmi letech žádají o propuštění, že už se polepšily? Či dokonce - že samy tomu polepšení věří? Hotovo dvacet, už jsme jiní? Člověk, který toto uvnitř sebe zvládne, nemá chtít žít právě z tohoto důvodu. Ale kdo by takto uvažoval, nezabije jako zrůda nikoho. Kdo jako zrůda zabil, směje se výše psanému. To právě znamená být zrůdou - nezabíjet z neštěstí v zlé minutě, nýbrž z pohrdání vším. Soud obludám z nějakého důvodu nedal nejvyšší trest. Ale předseda senátu něco zlého vycítil. Řekl: "Pozůstalí mají právo vidět věc mnohem jednodušeji: zemřel slušný a bezúhonný člověk, který jel za svou rodinou, když mu cestu zkřížily dvě opilé zrůdy." Takový názor předsedy senátu budí rozpaky. V čem může být úsudek pozůstalých a soudců odlišný? Že pozůstalí chtějí krev za krev, kdežto soud trest smrti nezná? Že pozůstalí chtějí zabít ze msty, kdežto soud pachatele napravit? Uvažme, že zabít dvě zrůdy není tak nepřirozený požadavek, jak se v našem moderním století zdá, a napravit dvě zrůdy patnácti lety vězení je směšné pokrytectví. Nejvíc se pravdě podobá, že soud plave v houšti zákonů, paragrafů, výkladů, novel, dodatků, kde čin zrůd už nečpí lidskou konkrétností, protože se proměňuje v technický problém: jak stvoly té právnické houštiny pospojovat v jeden kompaktní rozsudek. Předseda to přizná: Jako člověk vím to lidské, jako právník tonu v ekvilibristice, která i zrůdám dá nakonec najevo, že jejich čin je podobný nějakému mazanému hospodářskému deliktu s nekrytými směnkami. Po sedmi letech si obě zrůdy požádají, a bude-li dobrý vítr, octnou se na svobodě. Pozůstalí budou mít silné nutkání vzít spravedlnost do vlastních rukou. To není divné, po spravedlnosti člověk touží silně, a když se jí nedočká, chce ji jako Monte Christo sám zjednat. Předseda soudu se pak může zas vyjádřit: Chápu, že pozůstalí obě zrůdy popravili, ale spravedlnost je vázána ještě jinak. Pozůstalí budou uvězněni. Mohli by dostat také patnáct let, protože jejich poprava nebyla sice brutální, ale předem chladně připravená. Občané nemohou brát spravedlnost do svých neodborných rukou. Mohou však, což činí i tento text, klást dotaz: Proč stojí spravedlnost na straně zrůd? Právnické odpovědi se předem nepřijímají. Občané je znají. Zrůdám měli bychom nabídnout nejen právníka, ale k úvaze i toto: ležíš na prkně a k tvému krku sviští sekyra.
* * *
Po sedmi letech se obě zrůdy octnou na svobodě. Pozůstalí budou mít nutkání vzít spravedlnost do svých rukou. Po spravedlnosti člověk touží silně, a když se nedočká, chce ji jako Monte Christo zjednat sám.