Špidla je to učí
Fejeton
Stávkovat už chce kdekdo. Proč ne. Stávkou může každý jen získat, ztratit nic, leda ty okovy. Zastávkujete si, zaburácíte, buďto vám přidají, nebo ne. Riziko žádné. Vláda se tomu dost diví. Dělala vše, aby její reforma byla spravedlivá ke každému, a lidi to nechápou. Divit by se vláda neměla. Má, co si přála. Sociální demokracie šla do voleb s ohromnou nabídkou sociálních služeb. Zdroje jsou, říkal usměvavý Špidla, když sliboval, co vše po volbách vláda lidem vyplatí. Měl k tomu pitvorného svazáčka Socánka, který to rozdávání ukazoval názorně i negramotným, jichž u nás není. Nedáme však nic, říká vláda dnes. Demokratický politik, ať chce či ne, je vždy jakýmsi druhem klauna. Ve volbách musí pobavit, zaujmout, vlísat se voličům všelijakými hloupými sliby, kterým voliči rádi věří. Jinak z jeho politické dráhy sejde. Před volbami se cení nejvíc herectví, klaunství, huba. Po volbách se karta obrací. I ten nejhloupější politik ví, že předvolební sliby se plnit nesmějí. Copak je možné dát třeba léky zdarma, manželům auto, dětem sto tisíc pod peřinku? Problém předvolebních slibů vyřešil Jaroslav Hašek jednou provždy: Co vám slíbí můj protikandidát, slíbím vám také. Po volbách se klaun a bavič mění ve státníka. Nahlíží do státního soustrojí a chmurně chápe pomíjivost svých byvších slibů. Jako před státníkem stojí před ním nové reálné úkoly. Například i ten bláznivý rozdávač Špidla chce najednou šetřit, ačkoliv věřil, že zdroje jsou. Ale kdo pomíjivost slibů nechápe, jsou namlsaní voliči. Chtějí je splnit. Tak obtěžují stávkami. Za vlastní naivitu zasloužili by napráskat. Stávkujících by se měla ujmout nějaká jiná politická strana. Nejlépe nová. Vše by měla všem slíbit. To by ji vyneslo nahoru. A nahoře? Nu, zas by viděla, je třeba šetřit, nic nedat, škrtit, ždímat, vycucnout lidi jak citron. Zkusme jednou místo Špidly, který toho tolik slíbil, zvolit politiky, kteří nám slíbí: Nic nedostanete. Ti jediní by mohli své sliby dodržet. Ovšem nabídne se někdo takový?