Normální je nebýt pes
Lidé mají zvláštní vlastnost: například zajímat se vášnivě o zcela nedůležitá témata. O krutých psech jsme toho slyšeli už tolik, jako by psi byli vážnější než daňová reforma či přístup státu k měnové unii. Auta, která ubližují a zabíjejí mnohem častěji, tak výsadní postavení nemají. Nikdo nechce bojová plemena aut zakazovat. Každý chápe, že plech je nevinný. U psů je to jinak. Ale když pes ublíží člověku, je to stejná tragédie jako autonehoda. U psa domácího je za tu tragédii odpovědný majitel. Ať už psa poštval, utekl mu, náhle selhal. Psí agrese je pojem jednoduchý. Pes domácí útočí, majitel je odpovědný. Nebýt majitele, nebylo by psa ani útoku. U nás je ten útok zabalen do jakési právní mlhy: dva pitbulové chtějí ulovit ženu a právo prý tuto situaci posuzuje jako "přestupek". Kdyby pitbulovský majitel po ženě střílel, byl by to také "přestupek"? Právo zná "vraždu, zabití, ublížení na těle úmyslné, neúmyslné". Jestli se to provede pistolí nebo psí tlamou, je asi jedno. U "psích neštěstí" není co probírat. Výslechy, žaloba, soud a rozsudek. Není to tak. Ubližovat lidem psí tlamou je rozhodně bezpečnější než dělat to pistolí. U psa se všechno zamlží. Nakonec se podivně navrhuje "zakažte psy". U nás je vždy ve výhodě pachatel. O poškozeného s jeho bolestí, ztrátou všeho a zmenšením kvality života nikdo nedbá. Kdyby třeba pachatel upadal do otroctví a musel oběti deset let sloužit - už tato starověká metoda by obětem pomohla. Pachatelé se psy a auty u nás žijí v globálním přesvědčení: tragédie je věc psa, auta a neohrabané oběti. Vše, co pachatele pak postihne, dává jim za pravdu. Oběť má jedinou útěchu: sama si je vinna, neměla před tu tlamu či to auto lézt. Vládě dává psí tematika neomezené možnosti. Zaprvé: psí tlamou lze proniknout více do soukromí a svobod občanů. Někteří psi se zakážou. Tím se ukáže, že "zakázat" je možné. Ve světle tragédií slušný člověk nemůže protestovat, ačkoliv zákaz psů s těmi tragédiemi nemá žádnou souvislost. Vláda nanejvýš řekne hloupost, že některá plemena koušou lidi, jiná ne. Leda by vláda povolila jen psy do váhy jednoho kilogramu. Důvěřivcům to přijde rozumné. Tak to vždycky začíná. Na zákazy vlády si zvykneme. Příště to bude zase jiný zákaz. Další psí neštěstí věc popožene vpřed. Zakážou se určité knihy, nejen o psech. Na hranicích propukne kontrola lidožravých psů. A lidí. Psi projdou, zato některé lidi vláda zakáže. V nejasné souvislosti s rybami typu "piraňa" vypíše daň z akvárií. Až nějaký orel uprchlý ze zoo uklove dva podnikatele, dojde k omezení volebního práva. Vláda to udělá pro naše bezpečí. Nejsme prý orlové. Však u nás také žádní orli nelétají. Filozof může poznamenat, že na to ani nemáme povětří. Plaťte daň z orlů, jsou-li! V nadsázce: milionářská daň. Poučení: lidé odpovědní za tragédie svých psů nenesou odpovídající následky, zato nad nevinnými lidmi se má rozprostírat jakýsi všeobecný dozor. S heslem: Hubte pitbuly, ale dejte náhubek lidem! Zadruhé: psí tematika je to jediné, na co si vláda myšlenkově troufne, protože na to stačí. Totiž - myslí si, že na to stačí. Ve skutečnosti nestačí ani na psy, ale neví to. Použije osvědčené ideové prefabrikáty: co lze kde nařídit, zakázat, omezit, přidělit a zdanit. V zemi, kde prodej falešných maturitních vysvědčení prý není trestný, vyhlásí hon na psy. Provede obrovskou vědeckou analýzu toho problému, abychom alespoň trochu zapomněli na vládní "reformu". Do příštích voleb může jít vládní koalice s tabulkami: kolik kdy psů napadlo lidi a jak se v tom projevila blahodárně vládní politika. Vyvine heslo: Lidskost proti psům! Do diskuse vstoupí s cennou ideou: Člověk není potrava pro psy. US nabídne to svoje nejasné: Normální je nebýt pes. Ale pro spravedlnost: jiné vlády udělaly by to stejně. Jen zrovna teď nevládnou.