Být estébákem je skoro čest
Ministr Gross se zřekl estébáckých seznamů. Má důvod. Zákon mu ukládá seznamy zveřejnit, aniž byla ověřena jejich pravdivost. Je to další zdrcující úder celé té vnitrácké problematice. Nevěří tomu ani sám ministr, vzkřikne šťastně každý fízl a promění se rázem v nefízla. Už patnáctý rok se udavačství a estébáctví zamotává, uzlí, zakukluje a proměňuje v karnevalovou opičárnu. To, co původně bylo na komunismu asi nejhnusnější, to jest policejní teror a morální devastace značného množství občanů, násilím a lákáním proměněných v udavače, mění se už patnáctý rok v neškodný chaos. Jako by to sami ti estébáci a udavači všechno řídili a organizovali až do úplného zmatení, v němž se jejich ničemnost rozplyne. Ale v organizovaný zločin nevěřme, spíše jde o výtrysk obvyklého nepořádku, lajdáctví, bezohlednosti k právům lidí a o vyjádření jakéhosi spontánního názoru, že komunismus byl něco lepšího než jeho bratr nacismus a že estébáci udělali krom jiného taky kus dobré práce. Proto bychom jim neměli tak radikálně jít po krku, i když se dopouštěli nezákonností. Ve skutečnosti byla celá StB nezákonná. Právníci, zejména ti levicoví, když tohle řeknete, na vás vychrlí celý vějíř paragrafů, z nichž StB žila. Je to však stejně přesvědčivé jako paragrafy, podle kterých žilo třebas gestapo. Každá tajná policie totalitního státu má nějaké paragrafy po ruce. Najdou se i "platné" paragrafy na koncentráky. I Stalin posvěcoval své mrtvé paragrafy. Bez paragrafů vraždí v moderní době jen úplný blbec. Kdo má absolutní moc, napíše si paragrafy, jaké potřebuje. Kdo ty paragrafy uznává, uznává i tu moc. A my ty rudé paragrafy uznáváme. StB vraždila, mučila, trýznila. Nesloužila státu, nýbrž KSČ. Jako KSČ je zavrženíhodná a zločinná. Ale co je to platné: estébáci mají pěkné penze, jejich oběti ne. Být estébákem je dnes už zase skoro čest, jak by řekl poslanec Filip. Být obětí je málem hanba. Na estébáctví máme lustrační zákon, nic víc. Před patnácti lety to byl dobrý dočasný krok, jak přibrzdit estébáckou lavinu, hrnoucí se do služeb novému režimu. Estébáckými zločiny se nezabýval věcně, nýbrž jaksi šmahem. Věřilo se, že jde o "dočasné opatření", že později dojde k právnímu postupu proti StB. Dočasnost má u nás zlověstný význam, k žádnému právnímu postupu proti StB nikdy nedošlo. Smyslem lustračního zákona dnes není něco "zadržovat", nýbrž zastírat. Kdo si stýská, že jsou z toho estébáci a udavači venku, tomu se řekne: Máme lustrační zákon. Soudy nesoudí jednání estébáků a udavačů, nýbrž kdo je v jakých seznamech. Udavači i neudavači žalují vnitro kvůli seznamům, nikoliv proto, co dělali, a vnitro procesy rádo prohrává, protože je mu to jedno. Tuto liknavost nyní posílil sám ministr. Ale nedivme se mu, co mohl říci jiného? Zvětšuje chaos, ale musí. Zákon mu to nařizuje. Je pravděpodobné, že estébáctví odejde do dějin bez poškození. Je to povzbuzení pro budoucí pokolení: kdo se zas jednou pustí do prasečin, nemusí za to nutně pykat.