Chudáci si hrají na chudáky
Čtyři poslanci třetí týden žijí jako žebráci na tzv. životním minimu. Každý má své finty, někdo chodí pěšky, jiný nepije víno nebo si vaří nudle. Vůči skutečným chudákům je to pochopitelně urážlivé. Takový lidský příklon k chudině může připomínat nanejvýš zmateného císaře Josefa, když si vyoral na poli u Znojma vlastní brázdu a hned se cítil sedlákem. Zámožné lidi to občas posedne, zničehonic umyjí nádobí, štípou dříví. Následkem pak je, že donekonečna otravně mudrují o životě chudých lidí. Že si na chudáka hraje socialistický poslanec, je vlastně v pořádku. Odpovídá to politice strany. Socialistický poslanec se chce k lidu přiblížit, aby pak už od února mohl s větším porozuměním rozdávat, co lidi potřebují. Říká se tomu solidarita. Je to politika založená na myšlence, že vláda má lidem dát to, co chtějí, protože na to mají právo. Když jim to nedá, je to špatná vláda. Tato politika je nesmírně oblíbená, protože každý je rád, když něco dostane, a málokdo počítá s tím, že vláda musí nejprve brát, než začne dávat. Po výhodách je lačný každý. Poznáte to v zácpě automobilů. Draví příjemci dávek a příplatků předjíždějí všechny ty blby, co ukázněně čekají. Pro dravce je to politika nesmírně výhodná, jsou první, ušetří čas. Čekajícím blbům se toho moc nestane, v nekonečné frontě ani nepoznají, že je dravci předběhli. Při detailnějším rozboru zjistíte, že dravci na to mají i jakýsi nárok: pospíchají za dobrou věcí. Nebo mají rychlejší auto. Blbci se těší, že jednou i oni... A to je právě socialistická vláda - výsady padají, výhody jsou přiznány všem. Z fronty aut je běsný trs tlačící se do štěrbiny vpředu. Z výhody, která platí pro všechny, se stává něco nesnesitelného. Ale zrušit už to nelze brát lidem výhody, kdo si troufne? Socialistu, který žije měsíc jako chuďas, to musí inspirovat. Co ještě komu nového přidělit? Jsem jedním z vás chudáků, hřímá hladový profesionální chudák. Škoda jen, že se jmenuje tak nešikovně - Křeček - když zastupuje stranu bratrství. Ale u nás je vše naruby: Bratský se zas jmenuje představitel opačné strany. Kde hledáš bratrství, najdeš Křečka a naopak, Bratský je tam, kdes myslel, jak tě učili ve škole, že jsou křečci. Proč si na chudáka hraje i poslanec pravicové strany, je nepochopitelné. Pravičák by měl říkat: moje strana vám nic nedá, chudáci, krom jediného: svobodu živit se sami. To je naše politika. Nikdo nikde nezbohatl vládou, všichni jen prací. A měl by připomínat, že svoboda živit se sám je dar i pro chudáka stokrát lepší než socialistické stravenky. Tak proč Bratský trénuje na chudáka? Aby bylo vidět, že ani pravice není nelida, že také ráda rozdává. Tato drobná příhoda nás poučuje o české politice. Mezi pravicí a levicí je zásadní rozdíl: jedni rozdávají, protože vládnou, druzí to slibují, protože jsou v opozici. A naopak. Lid to tak chce, strany to vědí a plní jeho přání. Praha je pěkný Řím. Chléb a hry. Nejhezčí naše hra je: chudáci si hrají na chudáky. Kolem skáčou politici a volají: však vám příští rok dáme všeho víc. A tak to je správně. Na to, aby něco dostal, má každý právo. Krásné by bylo, kdyby některý z poslanců během lednových her pošel hlady. Tomu bychom postavili pomník. Skeptik by však řekl: pozor, za čárou svobody mručivě číhá masa barbarů. Brzy po vás skočí, přídavkáři!