Blahobyt žádná vláda nezařídí
Kořistkovu aféru bychom měli poslat na čas k ledu nic důležitého se už asi nepřihodí. Leda za dva měsíce, kdy prý padne rozhodnutí žalovat, či nežalovat, slibuje státní zástupce. To už bude po volbách, čert pak vezmi Kořistku i s Dalíkem. Aféra má cenu teď, ne potom.
Jsou důležitější věci: rozpočet, sociální a penzijní reforma, zdravotnictví, bytová krize, nezaměstnanost, fungování státu, soudy, policie atd. Kořistkova aféra je tu proto, abychom si těchto témat nevšímali, tak si jich všimněme.
Pod heslem „Myslím to upřímně“ chce vláda zapříčinit blahobyt. Základem je idea, že bohatým se má vzít a chudým dát. Tímto přerozdělením prý vznikne bohatství. Jánošíkem má být vláda, nástroje jsou známé: daně, sociální dávky, zvyšování platů státních zaměstnanců a zvyšování počtu zaměstnanců, tvorba nových pracovních míst, výstavba levných bytů, novomanželské (či jiné) výhodné půjčky atd.
Myšlenka, že stát dělá bohatství, případně že tvorbu toho bohatství řídí, není nová. Zpočátku je přitažlivá, protože začíná sliby a líčením příštích slastí. Konce jsou horší.
Heslo „Myslím to upřímně“ připomíná podobné heslo Juana Dominga Peróna „Perón plní sliby“. Přirovnávat dnešní vládu k perónismu není moc trefné. Gross není Perón. Jeho vláda je však vystavena podobnému státnickému pokušení: je možné získat přízeň lidu tím, že jej zkorumpujeme jeho vlastními penězi? Argentinský poloprezident a polotyran měl v zásadě podobné sociální programy jako naše vláda, založené na masivním přesunování peněz, bombastických slibech, ohromném smyslu pro reklamu a sebepropagaci. Argentina před Perónem měla šanci stát se významnou zemí, jihoamerickým střediskem hospodářské prosperity. Perónova politika byla v Argentině populární. Rozdávání z rukou vlády přijímali lidé rádi. Perón v nich pěstoval pocit, že tak je to spravedlivé. Důsledky však byly strašlivé a platí dodnes: tisíciprocentní inflace, politická nestabilita, vzájemná korupce podnikatelů a politiků, státní dluhy a všeobecný úpadek země do bezvýznamnosti. Státem organizovaný blahobyt bez ohledu na mohutné sociální transfery a obrovské podpůrné programy nenastal. Argentina se dočkala opaku: špatného řízení státu, úpadku, bídy a sociální nestability, táhnoucí se už padesát let. Perónismus se do dějin zapsal jako směsice dobročinnosti a gangsterství. Užitek tento politický styl přinesl jen Perónovi.
Aby vyřešila bytovou krizi, chystá naše vláda krom jiného novomanželské (či jaké) výhodné půjčky. Když se jí předhazuje, že podobný nesmysl praktikovali i komunisti v sedmdesátých letech, hrdě říká: No a co? Osvědčilo se to, proč to nezavést znovu! Potíž je, že se to neosvědčilo. Půjčky pohltily ohromné prostředky, byty dál zůstaly nedostatkovým zbožím a bytová krize trvá dodnes. Půjčky dnes zas poběží, protože nejde o byty, nýbrž o sebepropagaci. Sociální vládní programy vždy fungují tak, že sociální problém, který mají odstranit, udržují naopak při životě. Kdyby se vlády do bytových problémů nepletly, bytová krize by byla dávno pryč.
Perón Neperón, vždy budou vlády vystaveny lákadlu: utrácej cizí peníze, budeš milován. První krok toho utrácení je zářivý: hle, sociální blahobyt přichází! Další kroky dějí se pak už bez Peróna: inflace, úpadek, dluhy. Lidé se přesto spoléhají, že jim vláda blahobyt nějak zařídí. Ale spolehlivě jim zařídí jen chudobu.