Druzí, třetí, čtvrtí všech partají, spojte se!
Mezi prvním a druhým kolem senátních doplňovacích voleb se tvoří pozoruhodná koalice. KSČM podpoří sociální demokraty. Vládní koalice v obou obvodech podpoří Koháka (ČSSD) a Špačka (KDU-ČSL). Poslední parlamentní strana, ODS, nikoho nepodpoří a nikdo nepodpoří ji.
Národní fronta?
Posměváček by řekl, že vzniká jakási novodobá Národní fronta. Dokonce i strany, které ji tvoří, se těm dávným nápadně podobají: komunisti, sociální demokrati, lidovci. Jen Unie svobody se takové povrchní analogii vymyká, protože ani čert neví, co to je dnes za stranu. Mimo stojí ODS, takoví dnešní agrárníci. Na rozdíl od poválečných let není třeba je zakazovat (ani by to nebylo možné), stačí je izolovat. Novodobá Národní fronta má ohromnou výhodu: vždy vyhraje volby, vždy udělá většinu, vždy bude mít vládu. Politika se zjednoduší: půjde o to, jak si členové fronty mezi sebe rozdělí stát. Uvnitř se servou vnitřní rvačkou - navenek nepůjde o nic.
Snílci, kteří kdysi snili o Senátu jako o sboru osobností, pokud možno nepolitických, mohou se dnes štípat do tváří: v tomto méně významném tělese, o něž většina voličů vůbec nestojí, volí se nejpolitičtěji, jak možno. Sestavují se koalice partají, pevnější než víra helvétská. Tzv. osobnosti jsou jen lehkou oponkou.
Umožňuje to druh voleb: vítězem po druhém kole je spolčení méně úspěšných proti nejúspěšnějšímu jedinci z prvního kola. Je to sport v Česku oblíbený: sundejte toho, kdo vyčnívá, upozorňuje, převyšuje. Dejte šanci součtu, průměru, menším postavám.
Většina, vytvářená trvale dohodou menších stran proti někomu, něčemu - to bývá častý neduh demokracie. Viz celá desetiletí v Itálii, ve Švýcarsku. I první republika měla svou pětku trvalých podílníků na moci a politické heslo: Dohodli jsme se, že se dohodneme.
Nadvláda partají
Přináší to stabilitu, zatuchlost a nadvládu partají nad státem. Pro účastníky dohody to znamená pohodlnější život - nemusí mít strach z voleb. Vždy se navzájem nějak vypodporují. Vyhnou se politickým konfliktům. V Národní frontě za dveřmi mezi sebou se dohodnou lépe než na veřejném politickém kolbišti. Stát si rozdělí k vlastní potěše.
Tato politika vyžaduje jedno: rezignovat na její politický obsah a soustředit se na jediné: moc a požitky z ní plynoucí. To nás může potkat. Doplňovací senátní volby podle tohoto ideálu už jedou - čekat to můžeme i za měsíc v podzimních volbách. Vládní koalice se před lety tvářila jako dočasný sňatek z rozumu po patovém výsledku voleb. Dnes už nezastírá, že v ní zvítězil lepší rozum: trvat takto bezpečně dál. Unie dnes není žádná autentická pravice, která je u moci proto, aby nás dopravila do Evropy, kam jsme se i tak řítili, nic takového nejsou ani lidovci. I Gross odtáhl svou stranu od nějakého výraznějšího sociáldemokratismu k bezpečnějšímu pragmatismu. Všichni si libují: já a čert můžeme udělat koalici, když bude mít čert dost hlasů. Komunistů ve vládě se dočkáme brzy. Až se ti revoluční křupani trošku oblečou, salon je uvítá, mají hlasy.
Stát je u nás boží dar: pro politiky pocházející ze skromného prostředí je to cesta k bohatství a příjemnému životu. Není divu, že by chtěli tu příjemnost zabezpečit silněji, než nabízejí volby, ta nepříjemná obtíž sladkého života. Jsou dvě cesty k vítězství: buď nejlepší a vyhraj. Nebo: spojme se proti prvnímu. Je nás víc, udělejme dohodu o věčnosti našeho sádelnatého živobytí. Kdo zná dobře své Čechy, ví, co si zvolí.