Kundera a dva druhy Čech
Žijeme v divné zemi. Když se tu někomu něco daří, ti ostatní mu to zničí. Na každého, kdo něčím vyčnívá či překvapuje, dělají se hony. Jako by slavná štvanice velkých českých duchů na K. H. Máchu předznamenala celý příští smysl a cíl české kultury: ničit vše zvláštní, výjimečné, obtížně pochopitelné. Základní cvik české kultury je štvanice, kádrování, vylučování a vyšklebování se.
Milan Kundera by v Česku žádné knihy zveřejňovat neměl. Nemá to žádný smysl. V poslední době uveřejnil knížku tří textů o Janáčkovi. Kulturní veřejnost na to reagovala dvěma bezvýznamnými štěky dvou zdejších štěkačů. Čekal jsem chvíli, že se na ty plivance nějaký domácí literát ozve. Nestalo se.
Kundera je podezřelý pták
Štěkač Slomek si v LN povšiml jediného: že se věhlasný spisovatel opakuje, protože kdyby se neopakoval, na knížku by mu to chudákovi nevydalo. Slomek přidá také porci českého kádrování. Kundera je podezřelý pták, hleďte, co psal! Slomek by byl rád, kdybychom se spolu s ním pobavili nad Kunderovou básní o komisaři Boehmovi. Víc Slomka nad knihou o Janáčkovi nezaujalo.
Druhý člověk je také kritik. Jmenuje se Jan P. Kučera a štěkl rozsáhleji v MFD. Kunderu ironizuje jako prostinkého školáčka, který všechno splete, probourává se do otevřených dveří, nemá nic zajímavého, natož originálního, leda jen trochu směšnou tu a tam vykukující aroganci. Ani jemu Kunderova knížka víc nedala.
Sborový zpěv foxteriérů
Chtějí, aby Kundera v České republice publikoval, ale jaký je z toho užitek? Pro jeho zdejší kritiky, je jich nekonečné množství, velký: mohou si štěknout, kousnout spisovatele do nohy a dát tak svým čelistím sice podivný, nicméně alespoň nějaký význam. Odvaha této literární drobotiny je zajímavá. Ale ona to vlastně odvaha není, je jich hodně, jsou v houfu, drží spolu a nic jim nehrozí. Dokonce ani ostuda ne, dokážou se pochválit navzájem. Vytvářejí bratrstvo malichernosti, mrzoutské pedanterie a kazatelského kádrováctví. Každému, kdo je převyšuje, dokážou, že je darebák, hlupák, vychytralec a že má nějaké nepoctivé úmysly, případně že něco zradil. Češi se rádi ptají po smyslu své národní existence: možná je právě v tomto, řeknu, ať je popudím, sborovém zpěvu foxteriérů.
Provincie nízkosti
Najdi druhou krajinu v Evropě, v níž se tak vysoko cení nízkost, netolerance, kádrováctví a nenávist k odlišnosti. Čas od času se i u nás, v prostředí žoviálního hulvátství, narodí něco odlišného či někdo odlišný. Ty krásné, ale vzácné květy ducha by mohly vyprávět: kolik hanebností si vytrpěly, kolik nízkosti, intrik, pomluv a posměšků. Pár příkladů za všechny: Čapek psal naschvál tak, aby měl světový úspěch. Národu tím neposloužil. Forman propadl americkému kýči, Kundera píše bulvár plný opsané pseudofilozofie.
Publikovat knihy v Česku? Proč by to Kundera měl dělat? Aby se pak brodil hustou českou kaší? Musí být krásné nevšímat si zapařené české kotliny a nevědět, co se v ní vaří.
Český národ prý přišel o Kunderu, protože emigroval a píše už jen francouzsky. Je k tomu domácí poučení: Opustíš-li mě, zahyneš, opustíš-li mě, nezahynu. Hodnota jsme my doma, v houfu, osamělec venku je nic. Ale k čemu by české zemi Kundera byl? K jedinému: kdyby tu zůstal, ukousali by ho. Naštěstí rafají do vzduchu. Námět k úvahám: jak by asi vypadalo Kunderovo dílo, kdyby neodešel do Francie? Co by asi napsal, mořen tou hustou, lepkavou a vlezlou tíhou malicherné nadutosti filistrů?
Ironie, skepse, tolerance
Ano, je ještě druhé Česko. Je to Česko ironie, skepse, bystrého rozumu a tolerance. Když se Čech vydaří, je to zjev krásný a velký. Připomeňme Jana Grossmana. Ovšem tito Češi nejsou doma pánem, nýbrž potravou těm prvním. Kdyby moderní český národ nevznikl, ušetřili by si mnoho trápení.