Debakl jako druh vítězství
Pozorovat poražené předáky po volbách je vždy svého druhu zábava. Zaorálek i Gross odmítají debakl, tvrdí, že překonali útlum, obnovují důvěru voličů, opřeli se o zdravé jádro a nastartovali proces přízně, která nastane v budoucnu. Ani další šeredně poražený, předseda Němec, neklesá na mysli, třebaže stopy jeho strany jsou čitelné už jen v úspěchu dvou úctyhodných kandidátů do Senátu, kteří se o úspěch postarali sami: Schwarzenberg a Moserová. Nechtějme ale od předáků, aby říkali: projeli jsme to. Volební výsledky jsou jasná čísla, ale výmluvnost je vždy může veřejnosti vysvětlovat jinak. Je-li neúspěch, udělal ho Špidla.
Krize grossovská
Grossova politika krachla. To je nepochybné. Kolik bude mít největší vládní strana senátorů? Jednoho, dva? V kolika krajích bude v koalici? V jednom, ve dvou? Připomeňme, že nekrachla ČSSD, nýbrž Grossovo vedení a jeho pojetí politiky jako kombinace nahodilé korupce některých voličů, bezobsažných sladkých frází a zpěvu Heleny Vondráčkové. Považovat voliče za triviální stvoření se tentokrát nevyplatilo. Po špidlovské krizi čeká socialisty krize grossovská. Nechat jej dále ve vedení? Je možné dvakrát za rok přepřahat? Přepřáhne Gross sám svůj vnitřek a vyjede s jinou politikou? Uměl někdy něco jiného, než umí teď? Co udělají Grossovi nepřátelé? Dají mu šanci na reparát? Ale co je to za stranu, když nechá v čele tvůrce takového krachu? Co udělá temný muž z Vysočiny? Někteří socialisté očekávají jeho návrat, až se ČSSD přiblíží k pěti procentům. Tam se strana blíží. Má ještě jinou alternativu?
Přeskočme sebechválu předáků. V méně otrlé zemi by se Gross musel poděkovat z obou úřadů, tak by to žádal vkus. Mandát vlády je na vládnutí příliš nízký. Celá vládní koalice dostala ve volbách zhruba čtvrtinu hlasů. Už podruhé. Jedna vládní strana zmizela zcela. Ale pozor: nikdo abdikovat nebude, nejsme v takové zemi. Vláda řekne: máme čtyřletý mandát z jiných voleb. Ústavně se ho může držet, lidsky je to totéž, jako když se vám v bytě uhnízdí nepříjemný strýc, protože jste ho kdysi pozvali na večeři. Je to běžný paradox demokracie.
Nic neměnit a usmívat se
Zázrak socialisty nečeká. Zemanův úspěch spočíval v tom, že vypěstoval a shromáždil voličstvo věřící ve "spálenou zemi". To opakovat nelze, voličstvo spálené země už převzali komunisti a určitě je nevrátí zpět. ČSSD čekají jen dvě cesty: vnitřní proměna k evropské socialistické moderně, nebo spojenectví s vedoucí levicovou stranou KSČM. To spojenectví je ovšem pro slabšího soudruha jak polibek jedovaté milenky a socialisti to snad dobře vědí. První cesta znamená dlouhý pochod, léta dřiny, složité vnitrostranické tříbení a separaci od mladých hochštaplerů a starých komunistických koryfejů. ČSSD je na rozcestí: přibrat komunisty a s nimi se udržet u moci, nebo projít slzavým údolím stranické rekonstrukce? Existuje i možnost třetí: nic neměnit, mluvit a mluvit. A usmívat se. Zatím se zdá, že ji Grossovo vedení, pokud se udrží, zvolí. Otázkou je, jak dlouho u toho budou mrtvé stíny z US a lidovci asistovat.
KRESBA: MIROSLAV KEMEL