Umělci na staré fotografii
Filmový režisér Makovec, sympatický muž, v sedmdesátých letech už v neoblibě, před válkou členKostufry (Komunistická studentská frakce) přišel ve chvíli shromáždění anticharty v Národním divadle (leden 1977) do hospody za divadlem mezi tehdejší scenáristickou omladinu, která tam zděšeně zírala do piva, s čerstvými fotografiemi. Jdu právě odtamtud, prohodil významně a dal kolovat. Na fotografiích byli národní umělci, umělkyně, muži a ženy věhlasných jmen a věhlasného uměleckého renomé, s bledými tvářemi, úzkými rty. Právě to schvalují, řekl starý režisér, ze svinstva všedních dnů už šťastně vyloučený. „To“ byla anticharta.
Scenáristická mládež byla ještě zděšenější - proč to ti mistři dělají? Oni - copak to mají zapotřebí? Jak je donutili? V té chvíli ještě nevěděla, že za pár týdnů či dnů bude sama vzhledem ke své bezvýznamnosti neefektně, v ohromné mase, na stejných seznamech někde dole a nenajde odvahu vyškrtnout se z nich. Počáteční zděšení se změní v mávnutí rukou - takové množství podpisů vždyť je to všechno vynucené, zfalšované, bezcenné a bezvýznamné. Přece by té šaškárně nikdo nevěřil. A nikdo jí také nevěřil - dokonce ani ti sběrači a vynucovači podpisů. Stačilo, že je nasbírali. Bolševismus už byl reálný - tady se podepiš, věř si, čemu chceš, a drž hubu.
Za Makovcova odpoledne si ti, co se uklidnili, všimli - nejsou umělci na fotografiích nějak mladší? Byli. Nešlo o fotografie z anticharty, nýbrž z heydrichiády. Titíž umělci, tatáž budova, jen jiný název komedie. Shromáždění umělců vyjadřuje loajalitu k Říši - v hrozném čase stanného práva. Jak potměšilý byl ten pan Makovec!
Dějiny Čechů jsou divné: statisíce hajlují na Václavském náměstí, statisíce jdou na stejném náměstí v prvomájovém průvodu. Asi to jsou tytéž statisíce. Před jejich zraky odehrávají se pak soudy: Karel Höger tehdy a dnes. Co provedl Burian, jak zavinil, zradil, selhal. Můžete se spolehnout, že jeho soudci na tom byli o chlup hůř. Hluk soudu zastínil jejich selhání. Talich, hezké herečky to vše k soudu. Statisíce k soudu nepostavíte - v tom je jejich síla. Ani žalobce k soudu nepostavíte. Buďte tedy žalobci. Pachatelé protektorátního zla, agenti gestapa, gestapáci sami, různí antisemitští kořistníci to vše prošlo dějinami bez bolesti. Však i nový režim uměl jejich mrzké služby využít, proč by je trestal? Trestat Buriana bylo mámivé - tak vysoko ten komik byl a jak krásně padá dolů, boháč! Proč dnes někoho trápí Gott či Vondráčková? Copak dělali nějaký režim? Žili v něm ve svých zpěvech a ve skleníku, který jim ty zpěvy daly. Pád z jejich výšin byl by krásný. Dozpíval jsi, slavíku kolik v tom potěšení, neměls tak vysoko letět, darebáku. To kluci z StB mají dodnes uznání.
Höger hajloval - zaplať bůh, mohl hrát dál. Pak zase soudruhoval. Měl se k radosti nějaké dnešní hypermoralistní bezvýznamnosti dát ten geniální herec bezúčelně zastřelit? Násilnické režimy nutí lidi k nedobrým činům. Viditelné lidi k viditelným činům, ostatní podle zařazení.
Ti, kteří komunismus a nacismus budovali a upevňovali, jsou s porozuměním zapomenuti. Jejich oběti, které to koulely všelijak, jsou na tapetě sudičů. Hanba jim. Ne hercům, sudičům.
***
Trestat Buriana bylo mámivé - jak krásně padá dolů! Proč dnes někoho trápí Gott? Copak dělal režim? Pád z jeho výšin by byl krásný. Dozpíval jsi, slavíku - kolik v tom potěšení. To kluci z StB mají dodnes uznání.