Nedivme se výbuchům
Abú Abbás byl vrah. Zavraždil osmdesátiletého invalidního občana Spojených států. Zastřelil ho a hodil do moře. Pro Arafata, nositele Nobelovy ceny míru, byl tento terorista jedinečným bojovníkem a národním vůdcem, který život zasvětil službě vlasti a lidu. Arafat klade otázku č. 1: Může vrah vraždami sloužit vlasti a lidu? Odpověď není celé Evropě dodnes jasná. Arafatovi ano. Teroristu loni zatkli Američané v Iráku. Místo aby ho zabili, drželi vraha ve vězení. Nyní vrah umřel a odpovědnost se připisuje USA. Prý bylo nelegální jeho zatčení, protože bylo v rozporu s politickými smlouvami.
Teroristi jsou na tom dobře. Mají přednost na zeměkouli i na nebesích a sympatie velké části vzdělaného bílého světa. Někdy se zdá, že občanské svobody a práva byly zřízeny jen kvůli teroristům - aby se jim lépe zabíjelo.
Výbuchům se nedivme. Vždyť ti vrazi vždy po čase dostanou nějaké řády, svět jim přiřkne zásluhy o lidskost. Divme se policiím světa, že je vůbec hledají. Až je najdou, co se stane? Svět začne mumlat mantru všech práv, jež teroristi mají. Z práv a svobod postaví kolem nich zeď, za níž se pro teroristy přede nevinnost. Jejich vrahounské obličeje bude nosit mládež na tričkách. Proč ne. Základní lidské právo je právo zabíjet jiné. Bylo by divné, kdyby teroristické útoky ustaly.