Špidlu mrazí a mě taky
Napsal jsem: Potřebujeme vládu, která řekne: "Nic vám nedáme, starejte se sami." To by zem rozhýbalo, ale takovou vládu právě proto nikdo nezvolí. Pro čeledína je lepší, když v poledne přinesou kýbl s jídlem, než se lopotit.
Předseda vlády Špidla to ohodnotil: To je citát, který v sobě obsahuje tak hluboké pohrdání lidmi a který prokazuje tak hluboké nepochopení lidské společnosti a lidské existence, až mě z toho mrazí.
Proti tomu, co jej mrazí, staví Špidla "sociální stát", svět, kde si lidé jsou rovni, mají rovný přístup ke vzdělání, také v bolesti a úzkosti jsou si rovni, třeba také dálnice je stavěná ze společných peněz, státní oblast je důchodová, bezpečí občanů zajišťuje stát atd. Prostě: přístup k civilizačním hodnotám nemá být omezen společenskou nebo majetkovou pozicí občana. Se socialisty jsou četné potíže. Ta nejviditelnější je, že si s okázalou samozřejmostí přisvojují všechny dobré stránky života, jako by oni byli jejich reprezentanty, tvůrci a objeviteli. Celá Špidlova oblast "sociálního státu" není ve skutečnosti nic jiného než pojištění lidí proti různým událostem, které může organizovat stát nebo někdo jiný, může ho organizovat dobře nebo špatně, ve finanční rovnováze, s dluhy a plýtváním nebo rentabilně a racionálně.
Mluvit v této souvislosti o "existenciální rovnosti" je množení slov bez obsahu. Peníze, za které se lidem platí penze, nemocnice, vzdělání, se někde berou, odněkud někam plynou. Někdo je vydělá, někdo spotřebuje. Soukromé pojišťovny nemají ve zvyku nás obtěžovat výklady o solidaritě nebo o existenciální rovnosti lidí při autohavárii. Kalkulují příjmy, výdaje, náklady a zisk. Z toho plyne, kolik pojištěnec, ať už rovný nebo ne, platí a co za to dostane - a celé se to obejde bez zaklínání solidaritou. To je rozumnější řeč než Špidlovy "existenciální otázky". V sociálním státě nám vláda kuchá peněženku s výrazem dobrodějce, aniž je znám vztah mezi tím, co nám vykuchá a jak plní, když nastane pojistná událost. Vláda (nejen ta Špidlova) si podvědomě myslí, že "dobro a bezpečí" plyne z její "existenciálně dobré podstaty", nikoliv z toho, že se člověk dobře pojistil. Proto také nás, kteří se této její iluzi smějeme, Špidla označuje za cyniky. Myslí si, že se smějeme dobru, ale my se smějeme jemu. Vizionáři vždy rozdělují svět na stranu svou a špatnou. Podle Špidlova třídění já chci, aby se chudí lidé nedostali ke vzdělání, aby v nemocnici odstrkovali chudé, aby staří zmírali nedostatkem. Kde na to přišel?
"Existenciální rovnost" platí snad jen v márnici. Předtím, během života, jsou si lidé nerovni, ať už to já a Špidla chceme, nebo ne. Jakmile vlády začnou nerovnosti odstraňovat, je zle. Sám Špidla to dobře ví. Rozumnější je, když mají ti nerovní lidé svobodu. Rovnost je sen hrbatých duší, píše spisovatel Karel Pecka. Svoboda je pro každého výzva - nalož se životem, jak chceš a dokážeš. A pro životní havárie, bídu, nemoci, penze je tu pojištění. Je to kombinace spoření a pojistné matematiky. Když se jej zmocní vláda vizionářů, udělá z něj strategického činitele dobra.
Člověk poslouchá ty řeky vizí z nebes a jde na něj mrazení. Co nám to zas udělají? A jak je dole na zemi? Nepořádek, chaos, šlendrián. Sourozenci existenciální rovnosti.
" Existenciální rovnost" platí snad jen v márnici. Předtím, během života, jsou si lidé nerovni, ať už to já a Špidla chceme, nebo ne. Jakmile vlády začnou nerovnosti odstraňovat, je zle. Sám Špidla to dobře ví.