Evropa: Óda na radost
Náš vstup do EU provázejí, jako obvykle, fanatické výlevy jásání i výlevy hluboké skepse a pochyb. Mít víc odvahy, mohli bychom si dopřát i občanskou válku. Takto si dopřáváme jen ostrá a potměšilá slova. Nu však, národ slov.
Hymnou EU je Óda na radost. V překladu Schillerova textu, který vytvořila Marie Bieblová, máme k dispozici výstižný text. Zpívá se v něm: „Miliony v náruč jednu! Toto políbení všem! Sbratřením svým dospějeme k otci, jenž dlí v nadehvězdnu!“
To by si mohla ČSSD dát rovnou do programu. Sbratření, lidskost proti sobectví a cíl, který je v neznámu. Bieblové překlad jde však dál. Doporučuje výskat, jásat, společně zpívat - s jedinou výjimkou: kdo to nedokáže a nemá žádného bratra mezi námi, ten musí vypadnout. Ruší náš zpěv. S pláčem ať táhne dál! Bratrství je jistě svůdná idea. Má jediný nedostatek: provází ji vyhnání těch, kdo je ruší. To vyhnání jemnějšímu nosu páchne třeba i koncentrákem. Evropa si to ještě pamatuje.
Jak v kapce rosy jsou v té hymně zaklety obě Evropy. Evropa jásání a společného tance v kole. Učinil z něj nesmrtelnou metaforu padesátých let Milan Kundera. A Evropa skeptická, kritická, Evropa těch, kteří rušili zpěv pochybami a teď táhnou dál. Evropa, kterou geniálně vystihl Ladislav Smoček ve větě: Cože, vy voláte o pomoc, když já vám jdu pomoct? Ano, volat o pomoc před těmi, kteří vám jdou na pomoc, je velké evropské téma.
Možná, že největším evropským objevem je vynález demokracie nikoliv jako vlády většiny nad menšinou, nýbrž jako ochrany menšin před silou většin. Říká se tomu tolerance, snášenlivost, podezíravost ke zpěvům a tancům v nadehvězdnu. Nebo hluboké přesvědčení, že každý líc má i rub a že slova, milí princové, jsou jen slova. Je smyslem EU uchovat právě tento největší evropský vynález - pochybnost? Je-li tomu tak, patří pochybnosti o existenci a konání EU k tomu největšímu bohatství, které EU má. Pokud bude mít tyto skeptické rysy, bude společná Evropa silná, moudrá a rozumná. Bude-li tančit v kole, běda jí.
Víme to? Kdo se dívá na naše veselice ducha, musí mít obavy: nechceme náhodou spíše Evropu tanců a jásotu než Evropu pochyb? Nemá zas někdo chuť říkat, kdo zpěv kazí a kdo má jít pryč? Tentokrát pod záminkou - Evropa to chce? Pozor na naše vylučovače a soudce.
Sjednocovat Evropu je složitá operace: sjednoťte mnohost a nejrůznější různost bez poškození obého a vymyslete, proč to vlastně sjednocovat? Velké říše vznikaly z přesvědčení, že velká říše je idea dobra sama, ale kdo tomu v Evropě dnes věří? Místo idejí velké říše platí dnes idea velké sběrny daní a rozdělovny dotací a dávek. Místo Masarykova Já pán, ty pán, máme dnes hrdé Já na podpoře, ty na podpoře.
Důvody pro Evropu nejsou příliš přesvědčivé: v našem podnebí dokonce degradují v hokynaření: kartička na hranici, příplatek, dotace, život mezi anděly.
Nepřesvědčivé jsou i důvody proti: že se rozpustíme, že eurobyrokracie je větší než ta, co už máme doma. Nikdo se neptá, co EU přinese svobodě a tomu, čemu bychom měli stavět pomníky: našim pochybám, tomu motoru civilizace. Ta otázka zaniká v jásotu i temných proroctvích. Ale z našeho nadehvězdna možná už zní odpověď: Co že EU dá svobodě u nás? Tobě nic! Šťouráš to toho, táhni s pláčem!
A vy, miliony, trpte dál, pro člověka! Tak to máme rádi.
***
Volat o pomoc před těmi, kteří vám jdou na pomoc, je velké evropské téma