Gross je teprve na začátku
Gross byl prezidentem pověřen. Je to krok, který prezident udělat musí, pokud nechce jít cestou Tošovských nicotných vlád. Není to však konec dramatu, nýbrž začátek. Prezident má k příští vládě dvě podmínky: solidní většinu bez účasti komunistů. Může je Gross splnit?
Jak vznikne jistota, že Gross dodrží podmínku - bez komunistů? Copak může předem zaručit, že jeho vládě KSČM žádný rozhodující hlas nedá? Už třeba jen z toho důvodu, aby Grosse před veřejností diskreditovali, mohou pro něj hlasovat třeba masově. Jedinou cestou je, že Gross bude mít většinu předem známou, slíbenou a už zítra veřejně deklarovanou. Může, dejme tomu, dokázat nejen stojedničku, ale i stodvojku nebo stopětku. Otázkou je, uzná-li prezident například stý hlas nestabilního poslance Kotta za onu požadovanou vládní věrohodnost. Ani další případné Grossovy nákupy, jak se o nich teď šíří drby, nemohou mít jiný charakter: byli by to jen náhlí přeběhlíci, koupení a zkorumpovaní zbožím či úřadem nebo jen rajským slibem, blekotající případně cosi o vlasti, která volá, o stabilitě či hrozbě rozvratu, kterou právě svým podivným skokem do vládní jámy zachraňují. Jiné hlasy než takové vládní koalice nikde nenakoupí - nejsou. Solidní politická dohoda, z níž plyne vládní většina, na obzoru není. Kdo s kým a o čem by se dohadoval? Nic jiného než nečisté tahy Gross veřejnosti a prezidentovi nabídnout nemůže.
Jak stabilní vláda vznikne s podporou takto podezřelou a nečistou? Už teď je divné, že mrtvá Unie svobody k sobě přibrala toho Kotta má unie ještě nějaký ideál, nebo už jen prebendy, kancelář, auto poslaneckého klubu a sladkou vizi dvou státem placených let? Kdo je v unii slušný, měl by prásknout dveřmi!
Gross, běda, může svou vládu podpořit jen hlasy pochybnými a založit jí tak nepochybně pochybnou budoucnost - na měsíc, dva, tři. Podpora hrstky všelijak sehnaných, náhodně přistrčených, či jak se říká v politickém a obchodním žargonu "nakoupených" hlasů je vždy nejistá, viklavá, mizí sama sebou. Vždyť stačí jen, aby se jednomu poslanci trochu zhoršila léčba, on nepřijde a je po vládě. Spokojí se s takovou stabilitou prezident? Ústavně řečeno - musí, když Grosse v budoucnu jmenuje předsedou vlády a když tu vládu sněmovna schválí. Hlasy pro vládní převahu a trvalejší spolupráci existují v jednom lákavém rezervoáru: jsou to hlasy komunistů. Otázkou by však bylo, kolik by jich Gross koupil a kolik jeho vlastních lidí by mu za odměnu uteklo. Mohlo by se stát, že úbytek v řadách socialistů by byl větší než komunistický nákup a Gross by se ocitl zas tam, kde byl, navíc s nálepkou komunistického kolaboranta.
Tu nálepku chystají mnozí lidé už teď i prezidentovi: jakmile jmenuje Grosse, který vezme podporu komunistů, neřkuli, že by jim dal vládní místo, je tu mediální senzace: Klaus je, jako byl Beneš v únoru!
Před Grossem však stojí složitější úkol než zavléci prezidenta do pletek s komunisty - nabídnout vládu, která by představovala změnu. V tomto složení parlamentu?
Možná však je Gross skutečná chytrá horákyně a ví, jak to vše splní. Čekejme na to překvapení.
Více se však pravdě podobá, že zažijeme druhé kolo, další kolo, nové volby. Jen tak se vyhneme, říkají vtipálkové, vládě první české železniční...
***
Gross, běda, může svou vládu podpořit jen hlasy pochybnými, a založit jí tak nepochybně pochybnou budoucnost - na měsíc, dva, tři. Podpora hrstky všelijak sehnaných a přistrčených hlasů je vždy viklavá.