Proč chtějí vrazi žít dál
Možná nás obklopují otázky pro naši lidskou existenci daleko závažnější, než je nějaká staronová vláda či pohyb nějaké pitomé daně.
Příklad: dva lidi zabijí ručně jiné dva lidi. S ostatky zacházejí strašně: vaří je v hrnci, pilují na kusy. Pak je zakopou na dvorku. Když čin vyjde najevo, přiznají se, jsou usvědčeni, jistota činu je stoprocentní. V určité fázi souzení obou nastane okamžik, kdy se bude zkoumat, zda se oba vrazi mohou polepšit, protože to bude důležité pro výši trestu a způsob věznění. Na tuto otázku odpovědí experti, odborníci. Ale co je to za odbornost, která tu odpověď zná?
Už mnoho let věříme, že vězení je tu od toho, aby se v něm člověk polepšil. Pomsta, odplata či zneškodnění pachatelů bylo zamítnuto jako barbarství. Žádné biblické oko za oko, zub za zub už neplatí. Platí, že zločin je svého druhu nemoc, pachatel je pacient, věznice léčebna, a soud tedy primář, který ordinuje lék trest. Vidí se v tom veliká modernost: řešení zločinu je odosobněno, nejsou u toho emoce, jen zákon. Nezabývá se jím oběť ani její rodina, nýbrž společnost, její neosobní instituce, jejichž cílem je právě ta léčba.
Když vám někdo přerazí nohu a bude vás škrtit a vám se povede útočníka zabít kudličkou, dočkáte se od neosobních institucí nikoliv pochvaly, že jeden darebák ubyl, nýbrž opletaček. Trestat darebáky smějí jen ony, ne oběti.
Teorie zločinců-pacientů vytvořila zločincům nakloněné prostředí. Jsme na to prostředí pyšní: zdá se nám, že zvětšilo naši lidskost a že od dob, kdy se za krádež chleba usekávala ruka, jsme postoupili vzhůru. Je to všechno velký úspěch profesionálních humanistů. Jestli je to úspěch lidskosti, je nejisté. Možná že oběti a příbuzní obětí mají na zločince- pacienty jiný názor než humanisté. Možná si spravedlnost představují jinak řečeno cynicky, se vší hrůzou: proč bys měl a směl žít, když jsi vařil bližního v hrnci? Oběť možná nepotřebuje, aby se pachatel napravil - možná potřebuje odplatu, trest, zadostiučinění. Jak kdy. Jak velká musí být duše, která řekne bez hořkosti: Tady ten pán vařil v hrnci našeho strýčka, ale nezlobte se na něj, už se v kriminále napravil? Možná že duše, která toto řekne, není velká, nýbrž také nemocná. Ovšem toto řečeno obecně, filozoficky, zní jakoby správně: netrestat, napravovat, každý je lidská bytost. Nikoho nenapadne, že autor té teorie je divný tvor.
Ví vůbec někdo, kolik zločinců se v kriminále napravilo? Jsou spočítáni? A proč by se právě v kriminále měli napravit? Žijí tam v extrémním prostředí plném násilníků, zdevastovaných bytostí, sexuálního týrání a krutosti. Člověk, který vařil občany v hrnci, je ve vězení vystaven nejen kruté "spravedlnosti" odspoda, to jest těch zločinců, kteří se činu tak odporného nedopustili, ale i krutosti a ponižování shora, od zločinců ještě hroznějších. To je prostředí, které vede člověka k polepšení? Této nauce máme věřit? Vždyť to je téma laciných nábožných kalendářů. Vrahové většinou byli v kriminále nejprve za něco "menšího", na výcviku.
Je to divný paradox: když už se vrah polepšil, proč chce dál žít? Lpí na životě, protože mu jeho zločin nepřipadá tak hrozný a protože ho umí sám před sebou omluvit. Žádné polepšení, nýbrž jen chuť žít, přežít, udržovat svou ničemnou existenci v chodu. To je to polepšení?
Zhrubnutí dnešního zločinu možná nezavinily akční filmy, nýbrž naopak náš humanistický postup: trest není velký, vrah se může i polepšit. Tedy ani život zabitého není vysoko ceněn. To je pak štráchů pro jednu vraždu. Však se pak polepším.
Jak velká musí být duše, která řekne bez hořkosti: Tady ten pán vařil v hrnci našeho strýčka, ale už se v kriminále polepšil. Možná, že duše, která toto řekne, není velká, nýbrž taky nemocná