Kodex jim pověst nezlepší
Poslanci se rozhodli, že sepíšou etický kodex. Dělají to proto, že prý sami nemohou rozpoznat, co je a není nemravné. Až budou mít kodex, mrknou do něj a bude jim hned jasno. Poté se zlepší pověst sněmovny, lidé si poslance více zamilují a politika stoupne v úctě.
Takto naivně mohou uvažovat snad jen poslanci, lidé zvláštní. Kodex ať si sepíší, ničemu škodit nemůže, ale nechť je známo, že je k ničemu. Poslanci v koutku svých duší dobře vědí, co se má, a co se nemá. Napříště budou své přešlapy maskovat hádanicemi o výklad kodexu dnes je maskují údajnými přednostmi či nedostatky svých charakterů. Celá Kořistkova aféra se zvrhává na nesmyslnou hádku, je-li Kořistka dobrý, či špatný a kdo věří, či nevěří hádka jako o těch andělích na špici nože.
Kdo chce lepší politické a mravní poměry u nás, neměl by se vysilovat spisováním básní o dobré lidské duši - to je činnost dobrá pro profesionální žvanily, lenochy a narcisy, kteří se radi omamují vlastní ušlechtilostí. Před každým aktivistou dobra je velké pole neorané: celé území státní moci a spravedlnosti. Příklad jako návod: Urbanové sebral po válce stát čtvrt domu, protože zbytek patřil Němcům. Urbanová Němka nebyla, ničím se neprovinila. Stát jí řekl, že dostane náhradu, až se vydají nějaké prováděcí předpisy. Ty se nikdy nevydaly, Urbanová nedostala nic. Ještě v roce 1963 jí slibovali, že jí za tu krádež něco dají. Nic jí nedal ani demokratický režim. Ponořil se do hlubin paragrafů. Demokracie jí napsala, že jí nic nevrátí, protože konfiskace podle dekretů se nevracejí. Ale Urbanová nebyla konfiskována, nýbrž okradena bez paragrafů. Nezastal se jí ani Bureš, ani Motejl, ani Ústavní soud. Všichni měli v puse paragrafy. Dočkala se až minulý týden - z rukou vedoucí oddělení na ministerstvu, která konečně rozpoznala, že slušný stát musí Urbanovou odškodnit, když ji okradl. Krásné téma - krádež a odškodnění - vystačilo státu komunistů čtyřicet a demokracii dalších patnáct let. To je nad všechny etické kodexy.
Nebo: odsouzený Lizner dost přesvědčivě tvrdí, že jeho odsouzení bylo nezákonné. Není nic vážnějšího ve státě, než aby rozsudky seděly. V tomto směru bychom chtěli být naprosto klidní. Ale dostáváme od soudu odklady, úhybné manévry, mlhy a zmatky. Liznera odsoudili podle svědectví Sotony, který je, divná postava, sám souzen, ale k soudu opakovaně beztrestně nechodí, tak se soud odkládá. Nějaké parlamentní breviáře, co to je dobrý poslanec, jsou proti tomu tlachy staré Máry.
S Kořistkou to bude stejné. Povleče se to, budou mlhy a dohady. Kdyby poslanci chtěli, aby se politice víc věřilo, udělali by poměry, v nichž by nikdo bez důkazů neobviňoval, protože by za to byl nikoliv chválen, jak často vidíme, nýbrž trestán, jak vidíme zřídka, přesněji nikdy. Kořistkova aféra je jasná: buďto má důkazy, nebo bude platit za lháře. Tuto otázku nemůže věcně rozlousknout nikdo jiný než soud. Ale můžeme se vsadit, že se nasadí známé řešení: kdo je slušný, neslušný, kdo komu přeje, nepřeje, kdo je kamarád, nepřítel...
Potřebujeme stát, v němž panuje zákon a rovnost před ním. Až toho dosáhneme, budou kodexy všeho druhu směšné. Spisování kodexů je jen laciná vábnička - hleďte, co užitečného my filistři zas konáme pro vznik dobra. Sepisovat je umí každý - i gauner. Ten dokonce nejlépe, je nejdrzejší. Lopotit se se zlepšováním státu je těžší. Proto častěji dochází ke kodexům. Alespoň pěkně znějí.
KRESBA: MIROSLAV KEMEL