Schody zla
Grossův rudý policajt nic neprovedl
Pozítří Přibyl půjde. Gross to nevydrží, protože Rejžek s Rychlíkem jej zle tisknou.
Do té doby si můžeme říkat o schodech zla. Nejvýše tam dřepí krasomluvec Jakeš - soudruh generální. Kolem něj - politbyro, banda týchž ničemů. O schod níž - ústřední výbor, sebranka. Pod ní - hoši z nomenklatury, ti příští nahoře. Kol nich nějak tečou tajní estébáci i ti z Ruska, hlídači a mučitelé, dole pod nimi mlátiči z bicích komand a nejníž, na prvním schodě, verbež - udavači, řadoví členové strany, přátelé Sovětů, recitátorky Majakovského, soudružky z uličního výboru a podobný hmyz.
Jenže kdo tento obraz hnusu bere? V ČR nikdo. U nás každý, kdo na těchto schodech přímo neseděl, má tam příbuzné, bratra, otce, synátora. Z těchto schodů pochází dokonce i většina odpůrců komunismu - shodili je dolů či spadli, někteří i zděšením sami slezli. Komunismus u nás má neškodně žoviální, vlídnou, ucintanou tvář. Jak jinak ten hnus skrýt? Kam dáte na schodiště Čalfu, autora bicích zákonů, když tam dáváte Přibyla, mlátiče?
Grossovi se z toho musí motat hlava. Proč právě Přibyl, když v této zemi nevadí nic? Premiér zmateně koktá, že Přibyl byl mrňavé zlo, skoro nic, dítě, pak dobrý kriminalista, prý. Gross má pravdu, co je mrňavý Přibyl proti Jakešově zrádcovské velebě? Premiér vyvolává tím Přibylem slavnou Vaculíkovu filozofickou otázku: Jak velké kurvy si tento národ může dovolit? Malé, větší? Šikovné? Vsaďte boty, že Gross v této chvíli vůbec neví, o čem je řeč. Jaké že kurvy, diví se. Vidí v křiku kol Přibyla nějaký účel. Není sám. Účel to má: ve sněmovně je dost komunistů, Gross je může brzy potřebovat. Tak jim vzkazuje: Slezte dolů, nejsou žádné schody zla. Už jsme to prověřili a nic zlého jsme nespatřili.