Škola života
Na olympiádě se můžete poučit o životě
Sport je krásný. Harmonie těla a vůle. Festival míru. Mládí planety. Krása lidských těl - až na zápasníky. Štěstí vítězů, slzy v očích. Čest a vlast. Vítěz s vavřínem na hlavě. Národy se sešly v míru na jednom doskočišti.
Prozatím nejzajímavěji se jeví skokanky o tyči a gymnasté-muži. Jeden se točí na tyči jako blázen, vyvádí neuvěřitelné kousky, poletuje vzduchem jak Ikarus, pak doskočí, zakymácí se a přešlápne. Druhý se točí jak mistr nuda, obyčejně, ale seskočí a strne vbitý v zem. Co udělají jejich soudci-porotci? Všechny nás poučí o životě, o jeho smyslu a cestách. Ten kouzelník, který se zachvěl, body dolů, přešlápl, porušil pravidlo, ač uměl nejvíc a měl největší fantazii. Nudný veletočník je hodnocen lépe - jako v životě se držel lajny a zbytečně na sebe neupozorňoval. Pro život poučné. Kdo chce v životě uspět, nesmí obtěžovat nápady, zvláštnostmi, fantazií a umem. Na kouzelníky nejsme zvědaví - když dopadnou ze svého bájného letu na zem, divně a nepořádně poskočí.
Dobré jsou i ženy, co přeskakují o tyči třeba i nižší domky. Někdo, zapomněl jsem kdo, jim dává za rekord třicet tisíc dolarů. Rozumná tyčkyně tedy zvyšuje svou laťku jen po centimetrech. Svůj rekord postrkuje vzhůru opatrně. Díváte se, lítá deset čísel nad laťku, ale zvedne ji jen o jedno číslo. Má rozum - co centimetr, to třicet tisíc. I to je poučení pro život: žádné velké skoky vpřed. Ty se trestají. Co se odměňuje, je opatrný, rozumný pokrok po centimetrech.
Divák má někdy pocit, že celá olympiáda je v rukou Čechů. Myšleno tím - její duch, co se chválí, co trestá, včetně toho pokrytectví: kdo výš vyskočí, toho národ lepší je. Vždyť nevyskočil národ, jen ten pán, ta slečna. Keňani utíkají úžasně rychle. Je proto keňský režim o to lepší? To vše jsou otázky nám doma dobře známé. Vavřínový věnec na hlavu a kopanec do zadku, toť naše olympiáda.