Ombudsman neškodí a neprospěje
Zvykáme si
Na ombudsmana si veřejnost zvyká. Pro ombudsmany je to zjištění dobré, pro ostatní lid špatné. Znamená totiž, že ve světě špatně fungujícího zákona, práva, spravedlnosti, policie, žalobců a soudců se lidé rádi přichýlí k institutu posledního nářku, k ombudsmanovi. Člověku táhne hlavou: to vše, co dobrého koná ombudsman, mají konat z podstaty své činnosti všechny úřady před ním. Mít ombudsmana - to je jako když otroci mají v budově bílého muže úřad dovolání proti pánům. Svobodný a sebevědomý občan ve fungujícím státě ombudsmana nepotřebuje. A když už ho má skoro nikdy k ombudsmanovi nejde. Nemusí.
Někteří lidé si myslí, že úřad ombudsmana neškodí. Pro spoustu lidí je zdí nářků - už jen zanaříkat si tam může být úleva. Může to těšit i ombudsmany - na vlastní oči vidí, jak se lidem uleví, když vypíší své trápení se státem. Pro lidi, kteří rádi přemýšlejí o racionálních systémech, je ombudsmanství věc obludná. Ale už i oni si zvykli: zaplať bůh, že máme v té bídě alespoň něco. Velkým nepřítelem, a oprávněně, byla ODS. Dneska už k ombudsmanovi budou chodit s nářky i ódéesáci. Kde jinde by žalovali?
Ombudsmani se rozmohli všude po Evropě. Asi je to odlesk slávy zpovědnic - žaluješ v šeru svému zpovědníkovi, on ty žaloby pošle nahoru, k našemu pánu, kam tvůj psí hlas nedoletí. Ombudsman má roli zvláštní: jako soud posledního dovolání, či přesněji posledního nářku se bezděčně podílí na zakrývání toho, co nefunguje. Je to pěkný flám - bez vína. Úřady s tebou zametají, ale dají ti výsadu: zažaluj si, když myslíš. Dr. Motejlovi se nedivme: píše, zdůvodňuje, má statistiky. Přesvědčuje, že koná dobře. Zaplať bůh, že se mu to daří. Představme si opak: nad ombudsmanstvím vznikl by hned nový úřad: lidové dozíratelství nad ochránci práv.