Páni orangutani buší do barelu
Pozornému divákovi televizních politických debat (existuje ještě takový?) neušlo, že se vyvinul nový styl veřejného projevu. Ať už Nova, či ČT, obé jedno jest: politici mluví nepřetržitě, oba současně a nahlas. Vzniká tok zvuků, nazvěme jej kdákot svobodných slov. Co politici říkají, je celkem jedno, stejně jim není rozumět. Jen občas, když se politik musí nadechnout, vznikne kratičká mezera, v níž ten druhý vykřikne nějaké slovo: požadujeme, nevěděl jsem, nelžete tady. Jeden z nejkrásnějších výkřiků: Vy jste zavraždili Jana Husa!
Do kdákotu se protlačují otázky moderátora, jimž pro hluk nerozumíme. Ale je to jedno, politici na ně stejně neodpovídají. Ani nemohou, mluví a neslyší. Pořad končí divně: vpředu se usmívá moderátor. Říká, kdo koho překřičel, vzadu dál pokračuje společné kdákání. Co kdyby nějaká kamera ještě běžela?
Tento nový styl debaty, jehož smyslem není něco lidem říct, nýbrž křičet tak, aby lidi neslyšeli toho druhého, je výsledkem práce profesionálních poradců. Ti vědí, že lidé ani nic slyšet nechtějí. Stejně by to nepochopili. O lidský rozum se politik opírat nesmí, o cit se musí opřít. Divák si nikdy neříká: ten pán na obrazovce tomu pěkně rozumí. Nanejvýš si řekne: podívejte, jak ten náš génius překřičel toho cizího blba, kterému ani není rozumět.
A to už se blížíme podstatě politiky. Politik nemá lidem říkat, co udělá, nýbrž má hlučet, aby nebylo slyšet konkurenta. Půjdu do televize, abych řekl, co chci, myslí si politik. Jenže kolega mi bude skákat do řeči. Tak mu také skočím do řeči. To je princip, na němž se dělají i koalice.
Taková politika je nám všem blízká. Odpovídá tomu příslovečnému praseti, které nemusíme mít, ale které musí chcípnout sousedům. Můžeme také použít přirovnání k dvěma pánům orangutanům. Oba buší do prázdného barelu, aby nebylo kolegu orangutana slyšet.
Co říkala ta opice? Nevím, já jí nerozuměl. Obě křičely. Nic neříct, ale vytvořit ohromný rámus, to je lákavý politický ideál. Rádi jej mají i voliči. Podívejte, jak pěkně si vedou orangutani v žebříčcích popularity. Stejně dobře jako v pořadech. Není rozumět. To každý ví, tak nikdo nic neříká. Stačí ryčně kdákat.
Jen šťoura, který politice nerozumí, si u obrazovky pomyslí: nemohli by ti pánové hovořit popořadě? Nemohli. To by byla rozmluva. A politika, to je vyšší umění než obyčejný hovor lidí.
***
Politik má hlučet, aby nebylo slyšet konkurenta. Nic neříct, ale vytvořit ohromný rámus, to je lákavý politický ideál. Rádi jej mají i voliči. Podívejte se, jak pěkně si vedou orangutani v žebříčcích popularity.