Regina ve vířivce nahmátla Stalina
Reality show Vyvolený bratr není žádný úpadek lidskosti, jak si myslí nafrněné nosy, nýbrž dokonalá maketa či model života komunistické vrchnosti za starých časů.
Postavy tehdejších předsednictev a ústředních výborů mají s hrdiny reality show skoro všechno společné. Obě party žijí v uzavřeném a umělém světě, odděleny od reálného světa zdí či ostnatým drátem. O světě za zdí mají jen přibližné představy plné báchorek. Nevědí přesně, co se jinde děje. Všichni se navzájem hlídají, aby se nic nedozvěděli. Věří, že v USA je hladomor. Věří, že u nich v táboře míru je to nejlepší. Vyčerpávají se vzájemnými intrikami a nenávistmi. Vedou spolu války, kterým nikdo za zdí nerozumí. Stalin oběsí Bucharina, Vladko vybere Zdenu, Trockého utlučou, Jitka si váží Honzy, Gottwald oběsí Slánského, Rosťa zlomí v sauně nohu Mahuleně.
Obyvatelé Bratrovy budovy se považují za vyvolené. Procházejí tou budovou se závažností komunistických tajtrlíků. Ti také řešili, jestli je Bucharin čestný, zda to Kádár myslí upřímně, jestli se Tito nedopouští úchylky a kdy bude ráj. Ve skutečnosti jsou to všechno obyčejné banální figury. Zaplétají se do pletich důležitých jen v jejich světě. Nikdo venku nepotřebuje, aby visel Slánský, aby Vladko vyloučil Wendy či Batuli. Jen ve světě uvnitř, za zdí, je to smrtelně důležité. Pepa i Lenin -oba se považují za předvoj všeho. Ve skutečnosti jsou jen v kleci.
Myšlenka vzájemného vylučování je pilíř. Komunističtí papaláši a Vyvolení bratři bez něj žít nemohou. Jeden vylučuje druhého, třetí s pátým šestého. To teprve vytváří tragicky závažnou atmosféru, v níž si všichni připadají jako velikáni, ačkoliv jde v obou případech o figurky nadané jen zvláštní nestoudností a bezohledností. Čím je významný Gottwald, Zdenál, Stalin, Monika, Husák či Venca? Všichni jen jedním: že byli zavřeni v tom domě, že tam intrikovali, žili, chlastali, souložili a kráglovali se navzájem.
Poloopuchlé opilecké obličeje, plačtivě fňukající o svých citech. Nejlépe to vystihl Vyvolený Venca Kopeckejch. Když dal Stalin oběsit jeho kamaráda Rudlu, řekl Venca Gottwaldovi: Klémo, máme to dobrý, lítá v tom Rudla. A Rudla musel opustit dům Vyvolených - šel nahoru, na šibenici. A všichni hlasovali pro. Dole v domě bylo dál veselo. Chlastalo se, předáci KSČ skákali za Reginou do vířivky. A ječeli: Ten Tonda Zápotockej, to je poctivej chlap. Mám ho rád, fičáka.
I konec mají obě party stejný. Kdo to přežil v komunistickém domě, na toho po pádu komunismu čekalo velké jmění. Odnesl si je, privatizoval, či mu je rovnou dali. Vyvolenci podobně: kdo to přežije, dostane deset milionů, byt, auto, ženu i dvě děti a možná i úplně nové rodiče, lepší, než kdy měl. Takového pašáka si budeme vážit.
I diváci bystře rozpoznali, že nejde o úpadek lidského ducha, nýbrž o geniálně předváděný život komunistické vrchnosti. Proto se jim reality show tak líbí. Připomíná jim, jak bylo za komunistů: chlastalo se, udávalo, vylučovalo, souložilo, to vše za cizí peníze. A nic se nedělalo. Někdo visel, někdo zpíval, živo bylo ve vířivce. Kéž by se to vrátilo! Sladké bahno Vyvolených bratrů vzbuzuje sentiment - krásně se žilo mezi námi, těmi potvorami, za zdí, pod politbyrem.
Úspěch těchto her je vzrušující: chceme to tak, my děti komunismu, jak to mají v domě. A stejné chceme velikány: pány a dámy Nic, jejichž velikost z ničeho pochází.