Grossova aféra škodí zemi
Aféra Gross diskredituje republiku, říká prezident. Lidé budou politice věřit ještě méně než dnes. Takové prohlášení o předsedovi vlády z úst hlavy státu je káva dost silná. A bohužel - pravdivá.
Grossův problém leží v jeho peněžence. Je to jeho osobní věc, nikoliv věc koalice či její politiky. Ale tato věcná rovina problému (kdo dal Grossovi ty peníze a proč?) jeho politický svět nezajímá: koalice si Grossův malér přisvojila a splynula s ním. Z osobního problému Grossovy rodiny udělala problém politický.
Ministr Dostál dokonce aféry využil k jakési prý potřebě přitvrdit tiskový zákon, aby se nelhalo. Používat právě Grossovu aféru k přitvrzení tiskového zákona je divné - tisk o Grossovi nic netvrdí, jen se ptá a diví se Grossovým odpovědím. Gross má dluhy, neví se, kdo mu půjčil, kde je tu jaká lež? Vysvětlit věrohodně původ peněz, to je to nejmenší, co může veřejnost po politikovi chtít.
Tiskový zákon sám je dosti záhadný - co chce upravovat? Novinář není zvláštní člověk, je stejně svobodný jako všichni lidé, a kdo z nich lže či někoho pomlouvá, má být žalován, ať už je to novinář či ne. Problém není v tiskovém zákoně, nýbrž v soudech obecně - jsou pomalé a nepružné. Jejich liknavostí trpí víc než politici všichni občané. A za to nemohou novináři, nýbrž vláda. K udržení slušných poměrů v tisku postačí pružně fungující soudy a dostatečně citelné tresty pro pomlouvače a lháře. Ale jak udržet slušné poměry mezi politiky? Jaký zákon přitvrdit, abychom se vyvarovali trapností se strýci, Rody a žháři směnek? To Dostál nenavrhuje.
Čechy milují party, kamarádské spolky, všichni tu jsme, jak psal Havel, z jedný český mámy. Jenže ta jedna máma je buďto naše, nebo cizí. To rozhoduje. Interpelace to předvedly názorně: když mluvila opozice, tleskali opoziční poslanci. Když mluvil Gross, tleskala vládní koalice. Jako by šlo o dva názory, dvě politická řešení, dvě koncepce. Jako by šlo o politický zápas. Šlo ale jen a jen o ty Grossovy peníze a jejich nevěrohodný původ.
Jenže stranická loajalita u nás platí víc. Strana se semkne kolem podezřelého a místo racionálního pohledu říká s emocí: věřím premiérovi a nedám ho. Přitom ta peněženka není ani věcí sociálnědemokratického pohledu na svět, ani žádné jiné víry, nýbrž je to věc daleko prostší: máš hodně peněz, kdo ti je dal? Což je otázka, kterou musí každý politik ustavičně očekávat. Neopeřenec Gross se jí diví a myslí, že je obětí kampaně.
Místo boje o transformaci, o oživení země, běží boj o Grossovy peníze. Ten ale nikdo nepotřebuje, nikomu nepomůže, nic nezlepší. To každého, kdo věří, že politika má něco zlepšovat, zarazí.
Gross v tom není sám - kolik už jich bylo před ním, nikdo nespočítá. Neexistuje politická strana, která by si této trapnosti neužila. Kolik procent politického dění je jen klapot naprázdno, jen politický smog - Zemanovy kufříky, Bambergy, Pepové z Hongkongu, vily ve Švýcarech? Třeba případ, který se hodí ke Grossovi: ukažte, pánové Tlustý a Kalousku, někomu důvěryhodnému (třeba ombudsmanovi) vaše věřitele - kolik potu a slz si všichni ušetříme.
Republika nepotřebuje smog, ale klapot naplno. Místo toho se vysiluje marností: kolik má který Gross milionů a odkud. Je skutečně tak nemožné na tuto triviální otázku odpovědět? Místo odpovědi - další nesmyslná politická bitva? Tak malou politickou odpovědnost má premiér?
Je neobvyklé, když prezidenti označují činy premiérů za škodlivé. Ale názor, že Gross to se svými dluhy dělá dobře, nemá už asi skoro nikdo. S výjimkou vládní koalice. Ta jediná necítí míru Grossovy směšnosti a trapnosti. Je odhodlána jít s premiérem až do hořkých konců.
KRESBA: MIROSLAV KEMEL