Válku vyhráli Němci. My ne
Druhá světová válka skončila před šedesáti lety drtivým vítězstvím Německa a krutou porážkou Rusů.
Němci se celkem rychle dočkali dobrodiní svobody a demokracie. Stabilní, už šesté desetiletí trvající demokratické zřízení jim díky výsledkům války padlo rychle do klína. Válečné vítězství přineslo Němcům důležité změny: toleranci, rasovou snášenlivost, kulturní pestrost země a v neposlední řadě i změnu jídelníčku. Hitlerovské brambory se zelím a prasečím masem nahradily kulinářské zázraky všech zemí světa - zejména, milý Hitlere, těch barevných.
Za výsledek války byli Němci odměněni nebývalým vzestupem blahobytu. Jejich země, válkou nesmírně zpustošená, rychle rozkvetla.
Po šedesáti letech mají Němci co oslavovat. Válka se jim bezesporu vyplatila - až na ty Němce, kteří spadli do ruské zóny. Ti museli dalších padesát let snášet s Rusy jejich válečnou porážku.
Rusové válku prohráli. Jako po každé prohrané válce je čekal mnohaletý rozvrat, úpadek hospodářství, zmarnění všech občanských i lidských práv, místní hladomory, zhrubnutí mravů a zvýšení občanské krutosti. Ruští vojáci, kteří porážku Ruska v Německu završili, byli po návratu do Ruska potrestáni s bezpříkladnou krutostí: zabíjeli je a internovali na mnoho let v sibiřských lágrech. Následků válečné porážky se Rusko nezbavilo dodnes. I po šedesáti letech jsou pro ně němečtí vítězové v nedohlednu.
Některé národy, včetně českého, upadly do porážky s Rusy. Musely s nimi padesát let snášet hořkost poražených. O všechny tyto bědy se s nimi Rusové spravedlivě dělili.
Druhá světová válka přinesla lidstvu nové poučení: chceš-li být vítězem, prohraj. To se dá říci také jinak: na válce a jejím výsledku nezáleží, záleží na tom, co bude po válce.
Komu válka přinese svobodu a demokracii, ten je vítězem. Čeká jej blahobyt, rozkvět, pěkný život. Komu přinese jen vítězství, toho čeká neštěstí. Válečné vítězství samo o sobě je nebezpečné břímě: pozvedá moc vojáků, do popředí státu strká násilníky a zupácké povahy. Vraždění, ve válce běžné a kupodivu tolerované, se prolonguje do civilu a stává se součástí státní správy. Když ve válce zabije stát miliony lidí, není po válce divné zabíjet tisíce a statisíce, podle velikosti státu. A to hlavní: válečnická úvaha, že my máme pravdu a oni mají být mrtví, prorůstá státem jak houba.
Z pangejtu, kam padá poražený, jeví se svět jinak: kdo zná ubohost porážky, válce se většinou už neobdivuje. Začne pohrdat i ideály, které k válce vedou.
Konec války oslavujeme i my, poražený národ Čechů. Ale špatně to datum umisťujeme. Válka v Česku neskončila v květnu 1945, nýbrž v listopadu 1989. A to ještě - kdovíjestli. Možná se po čase ukáže, že i to, co už patnáct let prožíváme jako obtížnou pouť k míru a svobodě, byla zas jen další šalebnost, v Česku obvyklá.
Jisté však je, že květen 1945 byla jen mezihra a změna kulis. Neříkejme vítězství, říkejme konec jednoho a příchod nového otroctví, do něhož jsme se zavlekli sami a také dali poraženými Rusy zavléct.
Až bude někdy zas nějaká válka, hleďme ji prohrát. Tato rada zní v Česku banálně, ale jen pokud si neuvědomíme, kolik proher už jsme považovali za vítězství.