Socialistický národ český
Tu fotografii si pamatujeme z učebnic dějepisu.
Lid táhl Prahou s transparentem: socialistický národ. Byl říjen 1918.
Po bezmála sto letech platí totéž. Ve Sněmovně sedí sto jedenáct socialistických poslanců různého druhu: od trockistů, stalinistů přes sociální demokraty až po jakési zkřivené eurokomunisty a Ransdorfa, což je typ extra. Jako by tato země nic za sto let neprožila, nic nepochopila a z ničeho se nepoučila. Socialistický premiér už ani nezastírá, že komunisti jsou lákavý partner.
Lidé nadávají, že se policie (hlavně její vedení) vrací ke starým pořádkům. K aroganci a neprůhlednosti. K praktikám, které komunismus připomínají. Aby ne, když se tím směrem tiše a nenápadně už sedm let šine vláda. Kousek po kousku, zpátky k Husákovi.
Paroubek se s komunisty dohodne, až se přejmenují. Tato absurdita nikoho nevzruší. Co to je přejmenovaný komunista? To je komunista bez komunismu? A s jakou tedy ideologií? I ta socdemokratická má ke komunismu blízko. Učením i personálně. Pokud to někoho vzruší, dozví se, že je dnes hysterický antikomunista, protože tenkrát byl sluha režimu, a že návrat komunismu nehrozí. Možná ne, ale divné je, že tyto výtky jdou z úst hlavně komunistů, tehdejších i dnešních.
Obě strany jsou si blízké. Není jisté, že to socialistický národ ví. Když spolu půjdou do voleb, bude to logické, i když asi ne taktické. Řadu voličů by to poděsilo, bude lepší vytáhnout čerta z pytle až po volbách. Gottwald také odložil kolchozy na později.
Levice spolu dobře spolupracuje, zatímco občanské strany do sebe už patnáct let šijou. Výsledky jejich konkurenční zášti jsou pro levici přesvědčivou municí. Připomíná to těsně poválečné časy: ukázněný levicový blok, proti němu hádavé a sobecké měšťácké křídlo, jehož hlavním cílem bylo vygumovat z politického povrchu agrárníky, nikoliv komunisty. Pro malé a slabé měšťanské strany jsou socialisti nakonec spolehlivějšími partnery než velká pravicová strana - při rozdávání moci, prebend a požitků. Jako tenkrát: než půjdou do pekel, užijí si funkcí.
Že by u nás soutěžil pravicový spojenecký blok s levicovým, je nemyslitelné. Soutěž je o úřady, nikoliv o ideály. A o ty se dobře podělí i čert s farářem. Socialistický národ je spokojen. Mizerie politiky mu lichotí: odjakživa to věděl, čekal to a měl pravdu, je to tady. Nahoře jsou darebáci, padni komu padni. Touto ideologií neotřese ani čtyřicet let ničení, vraždění a věznění. Podstatou socialistického národa je nemít žádnou paměť, zato otevřenou hubu. Půlka toho národa byla komunismem krutě postižena. Druhá půlka z něj kořistila. Často to byli titíž lidé: chvíli v base, chvíli u krmelce.
Jsme jedinou zemí z ruské komunistické říše, která proti Rusům povstala (1968), nikoliv aby komunismus setřásla, nýbrž aby jej zlepšila. Někdy se zdá, že komunismus je dílo Čechů. Jeho zlepšování nás možná ještě čeká. Učenců k tomu máme všude dost.
Foto popis|