O straně poctivé práce
Německé volby ukázaly, že existují dvě různá Německa. V tom menším volí komunisty šestkrát víc voličů než v tom větším.
My takové štěstí nemáme - žádná větší a soudnější část republiky k dispozici není, všechno, co máme, je jen takový náš ekvivalent dederonie, či chcete-li enderáctví.
Je to přitažlivá situace: komunisti mají úspěch jen tam, kde už v minulosti mohli škodit. Tam je dnes zas volí. Kde nikdy nevládli, tam o ně není ani dnes zájem. To mají lidé tak krátkou paměť? Skutečně zas chtějí chudobu a úpadek? Hlavní příčinou pádu komunistického systému byla stále větší nespokojenost mas, jak komunisti rádi říkali, s ošuntělostí a ubohostí země. Komunismus v konkurenci neobstál - neuměl nabídnout masám perspektivu blahobytu a nedokázal se zbavit návyku devastovat a vyžírat zemi.
Na to všechno už se zapomnělo. A nejen to - ubohost, která tu zbyla po čtyřicetileté vládě, se dnes vydává za dílo demokracie. Rozdíl mezi blahobytem zemí, kde komunisti nikdy nevládli, a nuzotou jejich bývalého panství se dokonce přičítá kapitalismu. V Dederonii je to jako u nás. Dokonce i voličské přízně jsou si podobné. Je k nim tato bláznivá teorie: lidé jsou znechuceni ubohostí poměrů, pocitem chudoby a nízkou hladinou veřejných mravů. Volí tedy ty, kteří to vše způsobili. Nikdo neuváží, že v „kapitalistických“ zemích, kde se cesta k demokracii obešla bez komunistického mezidobí, problémy postkomunismu neexistují. A ještě méně se někdo zajímá o to, že zaostalost si Češi způsobili sami: volili komunisty po válce masově a ani se nepokusili z rudé ruské náruče vysmeknout. Ohromné masy občanů jsou znechuceny bohatstvím sousedních států. Po čtyřicetiletém výcviku věří, že příčinou bohatství je vláda a politikové - kteří je lidu buďto dají (sliby postkomunistů všeho druhu), nebo nedají. Sociální stát si nepředstavují jako racionální a humánní systém mezilidské pomoci v nouzi na principu vzájemného pojišťování, nýbrž jako samoobsluhu bez pokladny. Sociálnímu smíru je učili také čtyřicet let: zapíchnout sousedovo prase, aby nebylo třídních rozdílů a lidé si nezáviděli.
O tuto mentalitu se dnes opírá ČSSD. Pokud se něco nezhatí, spojí Paroubek ČSSD s komunisty. Získá tak mohutnou a populární mašinerii s jediným rizikem - že komunisti nakonec vyhodí Paroubka a socialistům přidělí jen pomocnická místa. Ale je to asi jedno - obě politická uskupení splývají do podoby v České republice tolik oblíbeného reálného socialismu: řídký guláš, zavřená huba, žvaniví obejdové nahoře. Až se obě strany spojí, mohly by se jmenovat Strana poctivé práce. Opřou se o to nejoblíbenější: o libovolně dlouhý výčet slibů na téma, co příští vláda lidem dá.
Paroubek je kráčející metafora. Nevyvinul se z politiky, nýbrž z Grossovy hanby. Stal se premiérem dřív, než někdo nějakou jeho politiku znal. Ale vyšvihl se rychle, protože hezky ztělesňuje Lidová přání. Je nejpopulárnějším politikem. Když uvážíme, kdo jej preferuje, tak oprávněně. Předběhnout jej může leda Jandák, který ztělesňuje Lid ještě víc.
Rudočervená koalice je faktem i bez voleb. Mnoho lidí si myslí, že přišla, aby lidu něco dala. Opak je pravdou, je tu, aby mohla brát. Naděje, že by si toto utrpení voličstvo odepřelo, je malá. Nejsme žádná menší část většího státu.
Foto popis|