Politika gest a činů
Kongres ODS nezměnil nic. Krize potrvá, dokud se jedna z front nerozloží
Historické analogie kulhají, ale mohou pobavit. Kritika Topolánkova dnešního rozcestí (s Paroubkem, či bez Paroubka), založená na čistotě programu a ideové pevnosti politiky, připomíná podobné jevy často se v českých dějinách vyskytující, většinou v kormutlivé podobě.
Jít v roce 1890 do vídeňského sněmu realisticky bojovat za české politické cíle, vybojovat možné, nezradit podstatné, nebo nepřátelskou Vídeň ignorovat, do sněmu nejezdit a udržet neposkvrněnost českého politického ideálu - to bylo velké a neúspěšné téma české politiky obstrukcí před sto lety. Ideál mladočeši udrželi, než se jim rozpadl, nic víc k tomu nezískali. Ale ve Vídni byli rádi, že mají od Čechů pokoj.
Po ruské okupaci v roce 1968 také šlo o udržení ideálu, nezrazení, nekolaboraci s okupanty, o montáž lidské tváře na komunismus. Politika pražského jara zamrzla v těchto vzletných a mravně hodnotných slovech. Praxe byla jiná: ze všech Rusy okupovaných zemí byla česká pookupační politika nejponíženější, nejservilnější a nejubožejší.
Mnichovské rozcestí: národ okázale na nohou, padají vlády, dejte nám zbraně, dali jsme si na ně. Vzápětí přijetí diktátu a šest let lokajské země - jako by předmnichovské odhodlání neexistovalo.
Shrnuto: kombinace velkého mravního vzmachu a následného úpadku za současné neexistence realistické, věcné, praktické politiky. Dalo by se to charakterizovat: lokaj furiant. Nejprve se zapřísahá, neustoupí ani o píď, nedovolí zradu, křivárnu, a vzápětí padne do nejhlubšího bláta, jaké je po ruce. Kádár byl, pravda, vrah Maďarů, ale také těm Maďarům vypolitikařil na Rusech vzhledem k poměrům slušnou porci svobody. Nám vždy zůstali jen ti vrazi. Je to přirozené: kdo vidí politiku jako konflikt mravnosti a zrady, ten je buď mrtvý, nebo zradí a mravy své doby zničí. Kdo vidí politiku jako vyjednávání, taktiku, strategii, nebývá vždy tzv. mravný, ale přináší lidem užitek a s ním i kupodivu mravnost.
Topolánkovo rozcestí je blízké předešlým analogiím. Paroubka si může v nadsázce představit jako nepřátelskou Vídeň, či aktuálněji jako Moskvu rudých maršálů. Rád je nemá, ale existují, mají moc, němčinu, armádu, v případě Paroubka sto hlasů. ODS je může ignorovat, zůstat čistá, jim to bude jedno, spatlají si všechno bez ní. Nebo s nimi bude jednat a přinese výsledek.
Mravnost politiky je v tom výsledku, nikoliv v gestech a slovech. Topolánek pochopitelně musí s Paroubkem jednat, musí dokonce jednat i s komunisty - v ignorování těchto reálně existujících mocipánů mravnost nevězí - vězí v tom, co s nimi Topolánek vyjedná, na co přistoupí, na co ne, co za to dostane. Pozor však na staré pravidlo: čím víc teď křiku o mravnosti a čistotě, tím větší svinstvo na konci.
Kongres ODS nezměnil nic - lítají jen jakási slova, fakta jsou stále stejná. Paroubek připustí vládu, až ODS udolá a oddělí od malých spojenců, ODS získá vládu, až ke své pravozelené koalici přičte rozklad Paroubkovy fronty. Aby se toto stalo, bude se dál jednat, budou padat slova - vše bez reálného významu, zato s významem psychogickým: kdo z lidí pod tlakem selže, zradí, kdo ztratí naději, jasný pohled, politickou invenci.
Včerejší Paroubkův návrh: uděláme vládu a za rok přezkoumáme, jsou-li předčasné volby zapotřebí, si přeložte: přezkoumáme, je-li už ODS dost na huntě, nebo zda potřebuje ještě rok devastování. A jak vypadá ta realistická politika bez obstrukcí? Třeba takto: za rok vládnutí s Paroubkem dokáže ODS být na tom lépe než dnes. To by byl, panečku, realismus v politice!
***
Pozor na staré pravidlo: čím víc teď křiku o mravnosti a čistotě, tím větší svinstvo na konci. Mravnost politiky je ve výsledku, nikoliv v gestech a slovech.
Foto popis|
O autorovi| KAREL STEIGERWALD, komentátor MF DNES