Dobře, že činže poroste
V bytech s regulovaným nájmem nebydlí chudí, nýbrž držitelé výhod
Po letech váhání a zmatků a pod hrozbou potíží u mezinárodního soudu se Sněmovna odhodlala zasáhnout do jednoho z největších reliktů minulé epochy, do regulování nájemného. Regulace bude dál, ale nájemné poroste (nejvýše) o 14,2 procenta ročně. Tím má nastat zmírnění nespravedlivé výsady některých. Regulované nájemné se považuje za sociální opatření, na které mají chudí právo. Ale byty s regulovaným nájemným neobývají chudí, obývá je pestrá elita, která se vybrala podle všech kritérií, krom sociálního. Hned po státním převratu v roce 1948 vznikla akce „očista měst od reakce“. Gustav Bareš, přední komunistická potvora, k tomu 23. září 1948 řekl: „Hlavní boj musí jít po linii bytů, my potřebujeme reakci vystěhovat ze středu města a nastěhovat tam dělnickou třídu. Nastěhujemeli na Národní třídu, Příkopy, Václavské náměstí pracující lid, získáme tím 90 procent lidí, kteří stojí za námi, a ti budou dávat pozor za každým reakcionářem.“ Tak vznikal základní kádr lidí s „regulovaným nájemným“. Nebyli to chudí, nýbrž funkcionáři, případně udavači, kteří dávali pozor. V roce 1952 rozhodlo komunistické vedení o „akci B“. Její cíl: zajistit další byty pro důstojníky armády, StB, pro vedoucí funkcionáře KSČ. Z bytů byli násilím vyhnáni reakční činitelé všeho druhu a rodiny politických vězňů. Jen v Praze se akce B týkala více než tisíce bytů.
Tento základní kádr držitelů bytů s „regulovaným nájemným“ byl průběžně dalších čtyřicet let doplňován - dekrety se dávaly z kádrových důvodů oblíbencům režimu, například umělcům a stachanovcům, spolupracovníkům StB, ale i ctihodným profesím, které režim z nějakého důvodu preferoval. Sociálních případů v tom bylo málo. Sociální kritérium při věčném nedostatku bytů bylo to poslední, na co bytové komise braly ohled. Dekret se dědil a prodával na černém trhu odjakživa. Jak komunistický režim puchřel, počet dekretů, které změnily majitele, narůstal. Dnešní uživatelé regulovaného dobrodiní často už nemají s komunistickými pravidly nic společného - krom výsady, která přežívá. Zámožnější občané si „právo bydlet“ koupili načerno za cenu, která byla pro „sociální“ případy nedostupná, jiní je dědili po babičkách a strýcích, jiní je tak či tak dostali i po právu. Jako tak často, i v tomto případě je sociální opatření -regulovaný nájem - výhodné nikoliv pro chudé, nýbrž pro ty, kdo byli s komunistickým režimem zadobře, pro jejich potomky, pro ty, kdo v tom uměli chodit, a pro zámožnější, kteří se k regulovanému nájemnému dostali na černém trhu. Bojovat za „regulované nájemné“ je velká demagogie - chudých se tato sociální pomoc většinou netýká. Především ne chudých, kteří „vznikli“ za posledních 16 let. Ti vůbec nemají nárok, přidělených bytů s regulovaným nájemným je mizivé množství.
Poslanec Křeček a podobní bojovníci za regulaci nájmů bojují především za výsady bývalé komunistické smetánky, která po únoru 1948 při obrovských bytových „přesunech“ většinu bytů obsadila a získané právo dodnes drží její potomci či lidé, kterým výsadu laciného bydlení prodala. Touto demagogií je náš „sociální stát“ bohužel dodnes prolezlý. Za frázemi o chudých, o dětech, o rovnosti, solidaritě skrývá se často jen chuť vyžírků hltat z cizího a jejich dovednost hltavost za fráze skrývat. Už padesát let je mládež stresována olbřímím problémem: jak bydlet. Padesát let je bytová krize, kterou padesát let marně „řeší“ regulace. Při jejím dnešním zmírnění spustí sociální demagogové pokřik: chraňme bytová práva pracujících. Chrání je už padesát let. Zas půjdou do voleb se lží: levné byty pro chudé! Proč je za minulých padesát let pracujícím už neopatřili? A proč už dávno nemáme funkční sociální pomoc pro opravdu potřebné nájemníky?
***
Padesát let je bytová krize, kterou padesát let neřeší regulace nájemného. Přesto půjdou sociální demagogové do voleb posté se lží: byty pro chudé.
Foto popis|
O autorovi| KAREL STEIGERWALD, komentátor MF DNES