Kdo se dohodne a kdo ne
Paroubkův největší politický úspěch: přivedl ČSSD do izolace
Máme vládní koalici, ta má program, Návrh vlády bude potvrzen v neděli. Důvěru ve Sněmovně vláda nedostane. Jaký má smysl sestavovat takovou vládu?
Paroubek myslí, že žádný. Už od voleb ví, že vládu má sestavovat on. Neexistuje však žádný důvod jej pověřit. Jeho strana má jen 74 hlasů a žádného spojence. Do této bezvýchodné situace přivedl ČSSD Paroubek osobně. Se všemi nekomunistickými stranami se pustil sice do nemilosrdného, ale hlavně nesmyslného boje už dávno před volbami. V ČSSD tato strategie nikoho nezneklidnila. Důvod k neklidu tu ale byl. S kým by Paroubek vládl i v případě, že by volby vyhrál? Věřil snad, že dostane víc než padesát procent hlasů? Počítal, přes stranický zákaz a své vlastní sliby, že bude vládnout s komunisty? Bezhlavě hnal stranu do izolace, jako by nevěděl, že po volbách se vždy dělají koalice. V izolaci je Paroubkova ČSSD i nyní. Žádný konstruktivní plán nemá.
Ohání se politickou silou, která je silná pouze ve spojení s komunisty. K tomu spojení však přikročit nechce.
Co vlastně dnes chce, je nejasné - k účasti na vládě ho nikdo nepřibere, sám vládu sestavovat nemůže, všem návrhům říká ne. Takový politický postup má jediné východisko: nové volby. Zdá se, že Paroubek v ně věří. Ale co by mu přinesly? Vládu s komunisty? Náhlé spojenectví se zelenými a lidovci? Česká politika pobývá v divném prostoru - dvě velké strany stojí proti sobě -o podobě vlády však rozhodují ty malé. Kdo je získá, má k vládnutí blíž. I kdyby opakované volby pro Paroubka dopadly lépe, stal by se vítězem voleb a měl většinu přes sto mandátů - ale zas jen s těmi nešťastnými komunisty. Bez nich v současné době sociální demokracie vládnout nemůže. To je hořký a tragický Paroubkův politický úspěch.
Topolánkova vláda bez perspektivy na získání důvěry má smysl jasný: tři strany předvádějí, že se dohodnout dokážou, že umějí připravit realistický vládní program a sestavit vládní tým. Nic podobného Paroubek nabídnout nedokáže. Proto má jeho sto mandátů menší cenu. Jeho nabídka začíná vládou kuriózních odborníků typu Jandáka či Ratha a jimi ta nabídka také končí. Je-li politika především dohoda, nemá Paroubek v politice co pohledávat. Konfrontační válečný přístup zavádí ČSSD do slepé ulice - a ČSSD se bude muset Paroubka dřív nebo později zbavit, pokud chce vystoupit z izolace, do níž ji zavlekl.
I když si jeho neústupnost předčasné volby vynutí, nemusí to být špatné řešení. Když voliči dají zadání, z něhož vládu sestavit nelze, je třeba hledat nové zadání. I Paroubek by měl v nových volbách nový cíl. Získat ke spolupráci lidovce a zelené by pro něj bylo důležitější než pár hlasů navíc. Hlasy navíc získává Paroubek u voličů komunistů - politickými postupy, které obě malé strany od ČSSD odrazují.
Jsou to spojité nádoby: čím méně hlasů mají komunisti, tím víc jich mají socialisté a tím víc se také podobají komunistům.
Paroubek požaduje na Topolánkově vládě, aby plnila socialistické cíle. Protože svým cílům jistě věří, chce snad, aby Topolánkova vláda vládla dobře? Říká přece, že pravicový program je větší neštěstí než únor 1948. Proč s ním Topolánka nepustí k vládě? Lidé by se nemuseli spoléhat na Paroubkovy prognózy. Viděli by to neštěstí sami. Můžeme to říci i opačně: ani jedna socialistická vláda nevládla sama svobodně, jak by chtěla. Vždycky ji omezovaly koaliční občanské strany. Nevíme dodnes, jak by opravdu důsledná vláda Zemana, Špidly, Grosse a Paroubka vypadala.
A to je škoda. Už jsme všechno to trápení mohli mít za sebou.
***
Bez komunistů dnes sociální demokracie vládnout nemůže. To je hořký a tragický Paroubkův politický úspěch.
Foto popis|
O autorovi| KAREL STEIGERWALD, komentátor MF DNES