Pejcha ministrovat
Udělejte audit: co dává ministerstvo kultury kultuře a co tam dělají ministři?
Bleskem z hodiny na hodinu jmenovaný ministr kultury stejnou rychlostí na hodinu odvolal ředitele Národního divadla. Zařadil se tak stylem i myšlenkami po bok svého socialistického předchůdce Jandáka, stejně rychle a znenadání jmenovaného a stejně rychle z hodiny na hodinu rozdávajícího propouštěcí i jmenovací listiny.
Ředitelé i ministři přicházejí a odcházejí. Způsob, jakým se to děje, ukazuje, jakou cenu tomu ředitelování a ministrování kdo dává.
Už druhý ministr má k svému náhle získanému úřadu kvalifikaci populárního (a dobrého) herce. Úvaha politiků je tristní: dáme ho tam, lidi ho mají rádi. Udělat to mohou, protože ministerstvu kultury, potažmo celé kultuře, nepřisuzují žádný význam. Ministerstvo tu je, tak tam někoho oblíbeného strčíme. Proč na toto ponižující zacházení přistupují dobří herci, je záhadou. Lidská pejcha ministrovat je asi bez hranic.
V pondělí jsi herec, ani ve snu by tě nenapadlo ministrovat kulturu, v úterý už jsi ministr, ve středu rozhoduješ, jaks’ to hrál ve filmu: řízně, jako šavle, protože máš už názor a víš, jak na to. Jandák říkával „tak to bude, jak jsem řekl, hotovo dvacet“. Nebo řekl šmytec? Už si to nepamatuju.
Hloubkový audit, jak je teď v módě, by se na ministerstvu kultury určitě vyplatil. Co tam ti ministřiherci vlastně dělají, co a proč se chystá dál, prospívá to kultuře něčím? Když se stát o kulturu nezajímá, může to být kultuře prospěšné, ale jak poplatníkům vysvětlit, proč je kvůli tomu nezájmu zřízeno ministerstvo s ministrem, náměstky, limuzínami a tak dále... a proč k tomu je zapotřebí superpalác.
Ministerstvo kultury mělo vždy důležitý politický smysl: bylo do počtu při koaličním dělení vládního kožichu.
I výměna ředitele divadla je svého druhu kultura. Má své parametry, procedury, svou eleganci a svůj věcný obsah. Zacházet s ředitelem divadla jako s hadrnošem, to je dost jasný signál, co je celá ta kultura zač: obtížný hmyz, ponížit, povýšit, nakopnout či pozlatit. Nebo obráceně - co je zač ten ministr. Přesně to, k čemu se vládě hodí: leskem svého herectví polepšit její pověst u lidí. Jednou se možná dočkáme vlády sestavené jen z herců, zpěváků a fotbalistů. Bude to vláda národních miláčků.
Ale vážně: Křupanství Jandáka bylo dost otřesné. Štěpánek se k němu připojil, dokonce na veřejnou Jandákovu žádost. Ale ani jeden z nich za to úplně nemůže - odkud mají vědět, co to je být ministrem kultury, když to neví asi nikdo?
No, a když se neví, tak se poroučí - jako na apelplace. Otázka je: proč tak křupansky? Aby se zahnaly rozpaky?
Býval jeden ministr, Pavel Dostál.
Nevěděl také, jak ministrovat, ale neporoučel, nýbrž říkal: já umělcům pomoct v ničem nemůžu, tak alespoň chodím na výstavy, koncerty, do divadel, na premiéry filmů, aby umělci viděli, že jsem s nimi a že je mám rád. Bylo to počínání lidské, ne ministerské.
Štěpánek by se měl rychle z té zlaté ministerské židle poděkovat, než bude hůř a šikmá plocha se pod ním rozkymácí. Nemá zapotřebí dělat vládě zábavné křoví a zupáka na ministerstvu, které nikdo nepotřebuje, nechápe a nechce. Vždyť ani to první, co bych od takového úředníka očekával, štábní kulturu výměny ředitelů, když už je chce vyměňovat, nezvládl. Ostatně i to „chce vyměňovat“ nemá podobu seriózního a prozkoumaného rozhodnutí, nýbrž osvícení z nebes.
A poučení? Se státem, umělče, není radno se spojovat - ať jsi ředitel nebo ministr - kopne tě pak, pomluví a udělá z tebe zločince. Na hodinu. Zrušením ministerstva kultury by si umělci ušetřili mnoho hanby.
***
Jednou se možná dočkáme vlády sestavené jen z herců, zpěváků a fotbalistů. Bude to vláda národních miláčků.