Smysl vládní krize

Publikováno Tuesday, January 30, 2007, karel steigerwald

Normalizační nostalgie se vyplatila Michalu Davidovi. Paroubkovi ne

Je ticho mezi uragány. Ten minulý trval od voleb 2006, další přijde co nevidět. Vláda, kterou máme, není nic definitivního ani stabilního. Rozhodně je však normální. Nestabilita je jedna z nejstabilnějších politických veličin.

Minulý uragán skončil přeběhlictvím. Přeběhlictví je záležitost podezřelá. Kdo si však myslí, že to je objev posledních voleb, mýlí se. Kdo si myslí, že je to nejnestoudnější skandál poslední doby, mýlí se dvojnásob.

Dokud bude volební systém takový, jaký dnes je, bude i přeběhlictví. Až bude jiný systém, přeběhlictví bude také. Lidé nejsou nic trvalého, natož poslanci. To není nutně nic špatného. Může to být nejen výraz korupce, ale i volnosti a svobody.

Na politické strany se hodně nadává. Když je někdo neposlechne, je náhle darebák. Nebozí Melčák s Pohankou jsou teď předmětem duchovního násilí, ale málokdo si všimne, že bez nich by snad musela zasáhnout ulice. Jiné řešení se už nenabízelo.

O čem ta sedmiměsíční krize byla? O neschopnosti politiků, o korupci? O nevůli dohodnout se?

O tom, že národ je rozdělen na dvě zhruba stejně velké části, pravou a levou? Pro reformy a proti reformám? Na část pro změny a na část pevnostní? Na pohyb a nehybnost?

Sledujeme už delší dobu nostalgii, která nás vrací jakoby zpět k listopadu 1989 i před něj. Pozná se to v drobných detailech života, v televizních programech, v hudbě, ve vzrůstajícím resentimentu – tenkrát byl rohlík i umění za třicetník a dneska už není ani ten třicetník.

Rozhodující dech té nostalgii vtiskla skupina Jiřího Paroubka – nebo naopak, s chutí se jí chytila.

Rok před volbami se Paroubkovi zdálo, že 111 mandátů ČSSD a KSČM plus cesta kyvadla od modernosti zpět k normalizaci je dobrý základ k povolebnímu vládnutí. Odhad to byl špatný, povolební většinu nezajistil. Kyvadlo šlo opačně, od 111 ke 100. Ale stačil chlup a mohli jsme tu už půl roku mít vládu socialisty Paroubka s nějakou skrytou či veřejnou účastí komunistů.

Jeden hlas chyběl i druhé straně. Paroubek vycházel z toho, že jde o dvě mocensky stejná uskupení – a začal bojovat. Nastavil tím zcela nové politické parametry – komunisti jsou stejní jako my, bereme je do hry a hotovo. Kdyby tento předpoklad neplatil, musel by Paroubek přiznat, že má hlasů jen 74 proti stovce, že není žádným druhým vítězem voleb (jak kuriózně tvrdil), nýbrž že se svými hlasy nemá vůbec žádnou šanci vládu sestavovat, protože mu chybí sedmadvacet hlasů.

Ta koalice, která tu dnes je (a už po volbách byla jediná možná), tu mohla být od léta. Místo toho jsme sledovali zápas na téma, zda je akceptovatelné, aby komunisti v této republice byli ve vládě. Paroubek věřil, že to možné je. Připravil se tím o jakékoliv spojence. Znemožnil tím jakékoliv partnerství. Vytvořil nakonec, opřen o svůj omyl, zablokovanou situaci, kterou mohli rozmotat skutečně jen přeběhlíci. Přecenil zpětný pohyb kyvadla a sílu nostalgie po starých časech, která dává popularitu normalizačním seriálům, ale sílu k vládnutí ne. Pokusil se přerozdělit polistopadovou politickou frontu. Vládu v této zemi rozhodují hlavně malé parlamentní strany. Napravo, nalevo, kde je větší součet hlasů, tam se přidají. Paroubek je odehnal, protože se mu zdálo, že je nepotřebuje, a vnutil zemi nové rozdělení front: já s komunisty proti vám. Na této frontě byl poražen.

Po osmnácti letech jsme už mohli být dál. Republika má mnoho současných problémů, které musí řešit. Marxistické „chudí proti bohatým“, které nabízí jako nějaký bard z hospody U Kaštanu Jiří Paroubek, může veřejným životem otřást, ale nic nerozřeší a ničemu nepomůže. Pokud se nenajde politický dobrodruh Paroubkova typu, zůstávají komunisti s celým marxismem-leninismem jen drobnými neškodnými okovy na noze svobody – když je nějaký politický bandita pozvedne vzhůru, stanou se třaskavinou nebo infekcí. Jako by v USA někdo počítal s Ku-klux-klanem.

Paroubek vnutil republice archaický a zcela neužitečný konflikt. Sociální demokracii ubližuje víc.

Chce z ní udělat mocichtivou postkomunistickou bandu, což údělem a posláním socialistů v žádném případě není a být nemůže.

***

Paroubek odehnal malé strany, protože se mu zdálo, že je nepotřebuje. Vnutil zemi nové rozdělení front: já s komunisty proti všem. Na této frontě byl poražen.

Foto popis|

O autorovi| KAREL STEIGERWALD komentátor MF DNES