Čeští chudí jsou nejbohatší v Evropě
Statistika je pozoruhodná disciplína. Sečítáním údajů lze zjistit skoro cokoliv. Proto ji tolik milují politici – při vhodném nastavení všelijakých čísel lze například zjistit, že v osmdesátých letech byla životní úroveň Československé socialistické republiky mnohem vyšší než v Itálii, jak tomu například dodnes věří komunista Ransdorf, čísly mávaje.
Statistika také říká, že čeští chudí jsou mezi evropskými chudými nejbohatší. A když vynecháme hrstku exkluzivních magnátů, český boháč je mezi evropskými boháči ten nejchudší. Tyto dvě informace si čeští politici málo uvědomují. Národ, který má chudé boháče a bohaté chudáky, to daleko nemůže dotáhnout. Statistika říká, že uvnitř toho národa stále ještě řádí nějaký Jánošík či víc Jánošíků, byť třeba i moderně neviditelných, kteří bohatým berou a přesunují to k chudým, aby byl svět lepší.
Jánošíkův ideál, jak jej představovali komunisti a v soft verzi socialisti, nezpůsobuje bohatství, nýbrž chudobu. Státy, které se vydaly na jánošíkovskou cestu, přivodily svému lidu paradoxně vždy jen chudé chudáky a chudé boháče. Přeskupováním majetku se, i když je to lákavá činnost, nebohatne. Bohatne se svobodou a prací. Jen tak se naplňuje ideál – bohatí chudáci a bohatí boháči.