Gore a Gross, dvě mazané figury
Gore dostal Nobelovu cenu a Gross hromadu milionů. My, kteří víme, jak souvisí mávnutí motýlích křídel v Brazílii se sněhovou bouří v Grónsku, také chápeme, jak spolu obě tato neblahá G souvisí.
Gore je mazaný politický populista, který využil přirozených lidských úzkostí a tužeb k velkolepému politickému humbuku, jemuž se postavil v čelo. Mít obavy z budoucího počasí je přirozená vlastnost lidí. Stejně lákavé je starat se o budoucnost planety, když o její přítomnost se nikdo nestará. Gore je tak říkajíc černokněžník či věrozvěst budoucnosti. Jako každý mág se budoucností zabývá proto, že nikdo neví, co budoucnost bude.
Prorok tajících ledovců
Není první a asi ani poslední – měl řadu předchůdců, většinou úspěšných a neblahých. Jejich víra byla vždy kombinací strašení a ďábelských varování na straně jedné a příslibu slunného ráje na straně druhé. Na takovou směs se lidé vždy chytnou. Zla se každý bojí a ráj každý chce. Když to Gore obleče do tajících ledovců a jiných moderních kejklů, vypadá i jako vědec, což je odbornost, kterou veřejnost sice pohrdá, ale čertvíproč také obdivuje. Z dobrých východisek (Mění se podnebí? Špiní se planeta?) vytvářejí Gore a spol. cirkus hodný středověkých flagelantů. Proč je lidstvo tak nepoučitelné a vždy přijímá tyto proroky s otevřenou náručí, je záhadné. Proroci to řešit nemusí, stačí, že ovládají lidi a stavějí se jim v čelo. S Nobelovkou pochybného původu na krku, s planoucíma očima uprostřed hlavy, s křížem nebo vědou v drápech...
Nobelovu cenu za mazanost by měl dostat i Gross. Zatímco Gore je prorok moderního střihu, který se halí do vědeckého kabátu, Gross jako politik (když si představíme, že vůbec nějakou politiku kdy měl) je dinosaurus z období páry a uhlí. Impozantní zbohatnutí bývalého milovaného benjamínka socialistů vyvolává otázku, co to vlastně dnes sociální demokracie je, co chce a o co se opírá.
Za časů uhlí a páry představovala sociální demokracie pro lidi jakousi ochranu před hladem a zvůlí vlád. Za dvě stě let tyto hrozby z Evropy (alespoň z té západostřední určitě) vymizely, což není zásluha sociální demokracie, nýbrž těch složek, proti kterým vždy bojovala – podnikatelů, kteří vytvářeli bohatství, a politiků, kteří prosadili svobodu občanů a svobodu hospodářství. Na této impozantní modernizaci Evropy měla sociální demokracie vždy podíl spíš brzdící než inspirující. Bohatství všech nevzniká, jak socialisti dodnes věří, přerozdělováním hodnot, nýbrž zvětšováním svobody.
Socialistu páry a uhlí, tuto soft verzi marxisty, si lze představit. Vypadá trošku jak z české pohádky – vyzáblý poctivák, lidový, plný dobrých úmyslů, proti boháčům, kteří jsou tlustí a nemilosrdní. Tonda s kostkovanou čepicí a bandaskou.
Úspěch lokomotivníka
Politika parního stroje je doufejme dávno pryč. A co je dnes socialistická politika, to není nikomu jasné. Ani muže ze závodu, ani haléř ze mzdy – každý už chápe, že toto komunistické bájesloví způsobilo chudobu a úpadek všech. Socialistická solidarita a bratrství čpí armádou spásy a břinkající kutálkou. Celá sociální sít připomíná dnes víc nástroj ke kupování voličů než zbraň proti bídě. Volte nás, my vám dáme, co vám sebereme – to je děsivé korupční heslo moderní doby. Sociální síť je otázka pojistné matematiky a logistiky, nikoliv otázka politického dobrodiní nějaké partaje. A už vůbec to není záchrana před živořením v temné sluji. Sluje už nejsou.
Gross předvedl, co je socialistická politika dnes. Báchorkami o péči a ochraně ubohých se vyšvihnout a dostat se k bohatství. Gross je všechno jiné než lidový poctivák. Ať už o něm policie vyšetří cokoliv, jedno je nezpochybnitelné: ČSSD je dobrý nástroj – ne k dělání dobra, nýbrž k bohatství, tomu hlavnímu nepříteli ČSSD.
Gross i Gore mají toto společné: chytli se nějakého puzení v lidech, aby se vyšvihli. Jeden, boháč, k politické slávě. Druhý, chuďas, k bohatství. Naivní lidstvo jim k tomu jako vždy tleská. Není divu, že Gross rád věří na oteplování a Gore zas na Grossovy akcie.
Foto popis|
O autorovi| Karel Steigerwald, komentátor MF DNES