Tři neodstranitelné viny Milana Kundery
Milan Kundera dělá rozhodně dobře, že do Čech nejezdí a s Čechy nemá žádné spolky. Teď mu například stát dá státní cenu a Kundera si to jako obvykle odskáče.
Udělit někomu cenu – to není v Čechách a na Moravě příležitost k analýzám, k esejům a úvahám, ke článkům kontextuálním – o české a jiné literatuře, o románu, o dvojjazyčnosti spisovatele v moderní době, o literatuře v exilu, o osudu intelektuálů ve dvacátém století, o tom, co vlastně byl ten komunismus, co byla a chtěla umělecká avantgarda dvacátého století. Udělit někomu v Čechách a na Moravě cenu – to je příležitost ke kádrování, k pošklebku a peprnému článku.
Kunderovi přilepili tři neodstranitelné viny: básničky z mládí komunistického státu, znevažování a zradu české věci v emigraci a nechuť to znevažování napravit kajícným návratem. Když se u nás na veřejnosti něco kolem Kundery šustne, některá z těch vin, případně všechny tři, vyjde opět najevo. Kunderovi je v takovém případě houby platné, že za ním je velké románové dílo, že má ty a ty parametry, ten a ten světový ohlas a význam, ten a ten obsah. Když se řekne, napsal ten a ten román, ozve se zlověstně: napsal také ten a ten Fučík, ha ha.
Kádrovací pud Čechů je neodvratný. Kunderovi nepomůže, že právě to, co mu vyčítají (jeho padesátá léta), učinil jako jeden z mála středoevropských spisovatelů velkým tématem svého romanopiseckého počínání. O bídě ducha a jeho iluzích, o tanci v kole, o souhlasu s dobou – o tom všem vědí jeho romány stokrát víc než naivní a povrchní kritici, které vzrušuje jediné: možnost Kunderu nějak napadnout a dát tak najevo vlastní nekonformnost, duchaplnost, přísnost soudce či co vlastně. Nebýt Kunderova díla, o druhé polovině dvacátého století ve střední Evropě víme – či vědí jeho kritici – mnohem méně. Přesněji – o smyslu a duchu toho půlstoletí.
Jedinou reakcí na státní cenu pro Kunderu je literární scholastika českého kritika, zda je to cena pro reedice, pro dílo celé, jeho část, zda platí i (!) pro báseň o Fučíkovi, kdeže je cena pro Němcovou (Boženu) a zda Kundera pro cenu přijde, nebo nepřijde a proč vůbec dávat cenu člověku, který báseň o Fučíkovi napsal, ha ha ha...
Kundera už léta nedává interview. Nevadí, v Čechách jej novinář napíše sám, za Kunderu, když ten nechce – a ještě má jako ostrý novinář pocit, že je originální, vynalézavý a že čtenáři posloužil. Nabízí se, že by si i ty romány mohl napsat sám. Pokus o pirátský překlad už tu také byl a málokoho to rozčililo. Ať se Kundera nediví, když to nechce dovolit, že to někdo přeložil jako pirát za něj – to je obecný názor vzdělanců, blízký názoru NDR (Německá demokratická republika). Ta kdysi prohlásila dílo Brechtovo za majetek východoněmeckého státu.
Co si s tím vším máme počít? Nic, zvyknout si. Na Kunderu se bude nadávat, pokud se bude česká planeta točit. Kunderovi to může být líto (je to Čech), ale také mu to může být jedno.
Možná, a to je nejlepší varianta, se to ani nikdy nedozví. Proč by vlastně měl vědět, že kdesi v Praze (na rovině u Alp) žije drobný doktor kritikus, který si vždy na Kunderu rád posvítí a jehož jedinou zajímavostí je, že má baterku ostrou jako břitva.
Kundera si toto vše ostatně sám předpověděl. Ví už dávno, že postava autora zatlačuje dílo do pozadí. Ví, že svět, v kterém se nečte, chce být baven pikantnostmi autorů, ne dílem. Že se sám skryl, aby se uchránil, je mu málo platné. Udělají si vlastního Kunderu, z písmenek na papíře, ha ha.
Že ho to nejprve potká v zemi, která je pozadu, asi nevěděl. Nu, v něčem ta země první je, ha ha.
***
Na Kunderu se bude nadávat, pokud se bude česká planeta točit. Kunderovi to může být líto (je to Čech), ale také mu to může být jedno. Možná, a to je nejlepší varianta, se to nikdy nedozví.
Foto popis|
O autorovi| Karel Steigerwald, komentátor MF DNES