In den Arsch jde pátá republika
Haiku
Diář Karla Steigerwalda
Dal husar koně kovat, pojedeme mašírovat, pojedeme na Francouze, tam poznáme, co je nouze. Padne padne hlava má, až upadne, bude dole, budou po ní šlapat koně.
Toto klasické české haiku vystihuje vojenskou strategii československé komunistické armády. Ta také chtěla vyrazit na Francouze, za deset dní útoku měla být s nasazením jaderných bomb u Lyonu.
A protože i nepřítel by bomby nasadil, plánovali komunisti, že zahyne osmdesát procent českého národa. Ale hlavně, že komunismus ve válce s imperialisty zvítězí. Toto se dočtete v knize Plánování nemyslitelného, která obsahuje všechny komunistické válečné plány.
Krom toho, že jsou to plány útočné, nikoli obranné, a že počítají s jaderným bombardováním Západu, jsou to i plány dětinské, naivní a stupidní. Jako celá Československá lidová armáda. Jsou také mimořádně kruté. Obětovat pro vítězství komunistické víry většinu vlastního národa – to jsme kdesi severně Hitler, jak by řekli generálové. Kdo přemýšlí, jak to s komunismem bylo, má objasnění: zločin proti míru, plánování genocidy národa a masový jaderný přepad jiných států – to vše ospravedlněno ideologií třídního boje, vědeckého komunismu a dalších fanatických bláznivin. Komunistická strana by měla být před soudem – tedy hlavně její předáci. Plánovala vyhlazení většiny národa, aby komunismus zvítězil.
Kniha o válečných plánech komunistů je aktuální i pro odmítače amerického radaru. Určitě budou vykřikovat, že tenkrát nás dali Rusové napospas západním bombám, dnes nás dávají Američani napospas bombám islámským. Pokřik bude pro nepozorné i znít věrohodně – všímavější (je jich vždy málo) si uvědomí, že komunistické plány byly útočné a měly za cíl zničit Západ i za cenu našeho vyhlazení, zatímco americké plány (potažmo plány svobodné části zeměkoule) jsou obranné a mají za cíl odradit islámské (a jiné) militaristy před útokem na svobodný svět, jehož jsme, i když tomu všelijací trokavci nevěří, už zase částí. Bylo by poučné sepsat, kolik z nepřátel radaru bylo kdysi v komunistické straně, v tom hnutí, které i nás, jimž do komunismu nic nebylo, chtělo předhodit jako oběť, aby ta perverzní sekta zvítězila na celé planetě. To si necháme už navždy líbit?
Jiné haiku z let padesátých zpívá, že naše mládí je v zadku (im Arsch), tamtéž že jsou všechny naše sny a že im Arsch je i první republika a in den Arsch půjdeme i my. Byla to hořká modlitba za zánik demokracie v Československu. Dnes máme republiku pátou nebo čtvrtou (podle toho, jak to kdo počítá a jestli komunistické období byla také nějaká republika, nebo jen ruský pašalík) a ta smutná metafora s der Arsch se opět vnucuje.
To nekončící množství chamtivých politiků občanského původu z všelijakých panelákových tři plus jedna, kteří se pomocí politiky beztrestně domáhají zářivého bohatství a zářivých ostud v bláznivém víru milionů, které nikdy neměli a nevydělali si je, ale přitom je mají – tato nekonečná symfonie blbství a chamtivosti nutně musí zpět do života přivolávat metaforu s der Arsch.
Peníze k nim přilétají z igelitek, krabic od bot po tátovi, náhodně se rodí uvnitř sejfů, zázračně přiskakují na konta ve Vídni, nebo jde dokonce o rodinné úspory tvora, který měl v předpolitickém životě maličký plat, takže všichni jeho Čunkové měli na obživu méně než vězeň v lágru u Jáchymova. Všem těmto tancům pitomosti máme věřit.
Nevěříme. Že lidé kradou, i když se vyšvihli mezi pány, je normální. Normální není, že to nikdo nikdy nevyšetří. Der Arsch a cesta k němu tane na mysli nutně.
Foto popis|