Postkomunistický státní mrav: nevracejte ukradené
Po letité tahanici vrátil český soud dědicům sbírku obrazů z majetku státu. Jak český stát k obrazům přišel? Lupem. První lupič: nacistické Německo. Český stát byl až druhý lupič. Zkonfiskoval obrazy v roce 1951 jako nacistický majetek zabavený Židům.
K tomu musel mít komunistický režim hodně silný žaludek.
Režim je pryč, silný žaludek trvá. Pro ředitele galerie v Ostravě je navrácení tohoto lupu rodině vlastníka „obrovská, nevyčíslitelná ztráta, díla jsou národními poklady“. Pro nacisty to byla jistě ztráta ještě větší, nakradli toho víc. Ředitel lituje, že stát vrací, co ukradl – dokonce tak nechutně, že se přiživil na krádeži nacistické. Za takový „národní poklad“ by měl národ pěkně poděkovat. Anebo: do bytu kněze Jana Šimsy kdysi vtrhli estébáci. Při jejich řádění vznikla potyčka, která knězi vynesla navíc trest za trestný čin napadení estébáka. Kněz se dodnes nedočkal ospravedlnění a estébáci trestu za to, že mu lezli do bytu. I dnešní Nejvyšší soud soudí, že tehdejší trest byl objektivní. Ministerstvo spravedlnosti zase, že šlo jen o přestupek. Jaký trest, jaký přestupek? Šlo snad o estébáky, zločinnou bandu mimo zákon, ne? Ne. Podle zákona stát kradl, podle zákona dnes lituje, že musí něco z lupu vrátit. Podle zákona šel kněz sedět, když ho bili estébáci. Tak vypadá krajina po komunismu.