Skromní tesiloví muži z paneláků
Haiku
Jedno starobylé české haiku říká, že drzé čelo je lepší než poplužní dvůr. Co je poplužní dvůr, ví dnes málokdo, drzé čelo zná každý.
Paroubek jede rychle, Topolánek letí jinam, ministr Němec pukal rozežraností, Gross urval miliony, Vlček levný byt, Bém levný nájem, Zaorálek vrtulník. A tak dále a tak dále. Jsou nevinní: jeden spal, druhý měl poradu, třetí je zničehonic dobrý investor, čtvrtý má hodného kamaráda, pátý měl ministerské právo protelefonovat statisíce.
Jsou to samí inteligentní páni, drží na ideál služby veřejnosti, prosazují v náš prospěch samé správné věci (každý jiné). Proč to výše popsané vlastně dělají? Nemohou jet pomaleji, letět nejdřív domů, mít levnější byt, nelézt do vrtulníku a nervat si miliony do chřtánu? Vždyť škodí svým ideálům, otravují lidi, stín padá i na jejich partaje, na celou tu kormutlivou českou politiku. Všechny jejich přešlapy, přehmaty, přeskoky, ta mazaná a vychytralá hrabivost, či jen hrabivůstka – stojí jim za to? Neleť, brzdi, nelez někam, nemusíš nic vysvětlovat. Je těžké toto pochopit? Je těžké pochopit, že lidem vrtají hlavou miliony v nějakém premiérském sdružení, že jim vrtá hlavou nápadně levný nájem, či naopak nápadně drahý byt či náhlé desetimilionové zisky mladého nenažrance? Copak se politik, na partaji nezáleží, nedokáže takových ostud, malérů, podezření vystříhat? Miluje je bůh, že je ranil slepotou?
Vědí dobře: co uchvátíš, je pak už tvé. Ostuda pomine, zapomene se, lidé mají jiné starosti než probírat tvoje akcie. Nakonec – jsem pán, proč bych nepřistál, lyže nelyže, kde chci? Jsem pán, šup do vrtulníku. Venco, napal to dvoustovkou. No páni, bohužel, to právě nejsou.
Jsou to všichni bystří muži z paneláků, mají za sebou tesilové mládí v komůrkách tři krát dva a půl, okno na protější panelák. A ta komůrka jim tvarovala duši. Dole hnusná škodovka, kterou si po nedělích uvnitř vyštětečkovali, aby nezrezavěla hned. Do Bulharska s konzervami, stan, spacák, fuj tajbl. Kdo z toho vyčníval, po tom šli... Buďto uprchl za hranice našich dnů, nebo se skrčil, nebo mu dali. Tato probírka české populace probíhala od září 1938 do pádu komunismu. Celé generace, jedna za druhou. Nejlépe odolala generace z paneláků. Čeští předáci, učenci i básníci, to vše pocházelo skoro pokaždé z nějaké chaloupky – což je původ zdravý, ale nesmí to být pořád tak. V Čechách to tak pořád je. Nic nóbl.
Kdo má ve svobodných zemích vládnout? Ten, kdo dobře vládl i sobě, kdo má jistotu a sebevědomí, kdo má vrozenou slušnost, je velkorysý, sám od sebe nenašprtaně vzdělaný, člověk, který se v salonu pohybuje s jistotou leoparda, na dílenském dvoře s přirozeností předáka, jenž má pýchu zabraňující šacovat cizí kabáty.
Spisovatel Vančura si v brilantní satiře Konec starých časů všiml, že v první republice šli dopředu prazvláštní lidoví křupani. A hned si hráli na šlechtu s koňmi. První republika ale také vyvinula rodiny – elitní, silné, samozřejmě vůdcovské. Jenže, kde jsou dnes? Vybité Němci a komunisty, vyhnané ze země, uvolnily zas prostor křupanům. Být křupan je někdy dobré – křupan je energie a bezpředsudečný pohyb dopředu, jenže co s tím, když křupani jsou skoro všichni?
Politika je v Čechách druh hospodářské činnosti: někdo krade, jiný je jen mazaný, třetímu říkají velká kapsa. Všichni oslepli, chodí jak zvláštní člověk, shrabují k sobě výsady, nevkusnosti, nabubřelost, nadutost pánů. Letím, jedu, hrabu.
Vraž do politiky holý zadek, za pár let jsi milionář na těle i duchu. Politik má už teď v Praze tři domy, až je koupí, budou jeho, říká jiné haiku.
Foto popis|
O autorovi| Diář Karla Steigerwalda