Prezident Zničehonic si nohu zláme
Haiku
Diář Karla Steigerwalda
Jedno slavné haiku K. H. Borovského říká, že Vašek nemá chodit s pány na led, že páni sklouznou a sedláci si nohy zlámou. Přesto je sedláků pořád dost, rádi se k pánům točí a často jim to zlomí nejen nohu, ale i duši.
Profesor Švejnar koná porady s politiky, sestavuje tým a do konce týdne (tohoto či jiného) se rozhodne, zda přijme kandidaturu na prezidenta. Před pěti lety, při volbě prezidenta republiky, jsme měli Vašků mnoho. Vynořovali se jeden za druhým, totiž páni je vytahovali na světlo boží, byli to kandidáti podivní, nelogičtí. Bezvýznamní i významní, jedno měli společné: naprostou nepravděpodobnost, že by prezidentem být mohli. Při hledání kandidátů lidé přece jen myslí, že prezidentský úřad má být vyvrcholením politické kariéry, má být stvrzením té kariéry, jakousi korunou životního díla, kandidátovy služby veřejnosti. Prezidenti Zničehonic, spadlí z nebe, kteří se ve veřejném životě nikdy před svou kandidaturou neangažovali, působí poněkud náměsíčně. Proč je vybírají? Češi milují vědce, profesory, doktory a milují nepolitické politiky, kteří jsou prý nějak lepší a kvalitnější než političtí politici. Z těchto kruhů se také většina náhlých kandidátů na prezidenta rodí. Zrod kandidáta je zajímavý jev.
Nejprve se objeví politická strana nebo skupina stran, které si netroufnou kandidovat osobnost ze svých řad. Politologové by řekli, že strany takové osobnosti nemají. Je to divné - za patnáct dvacet let svobody nevyrostly v partajích osobnosti s širší než jen partajní úctou? Nu, nevyrostly. Už to by mělo být pro partaje podnětem k hlubším a smutným úvahám. A protože takového kandidáta nemají, hledají postavy nepolitické, lidi původně slušné, uvážlivé, konající léta svá ctihodná povolání. Musí to být zdrcující šok - žijete si a najednou přijde politický svůdník a řekne vám: Sakra, chlape, nechcete bejt prezident? Nu, nechcete, máte rozum. Řeknete to i tisku. Ale už za den se začínáte pozorovat - vlastně proč ne? Ve středu vám volají: Lidovci jsou prej taky pro; a vy na sobě začínáte pozorovat typické prezidentské vlastnosti. Do týdne jste v tom až po uši, začínáte konat konzultace, vyjadřujete se v tisku, máte porady s experty a do měsíce začnete sestavovat tým. A už se vám sama od sebe vynořují slibná témata, která lidu nabídnete: zlepšení škol a mládeže, čisto v nemocnicích, víc české poezie a hezčí oblohu na jaře.
Za měsíc se od vás politik svůdník odvrátí, protože našel lepšího profesora nebo odskočili lidovci, protože se mezitím dohodli s někým jiným na někom jiném. Vám řeknou: Nenašel jste dostatečnou shodu v našem táboře. A vy máte tu K. H. Borovského zlámanou nohu, sádru na duši, procházíte vystřízlivěním a cítíte se hloupě. Nu, neměl jste na led s pány chodit. Váš tým se sám od sebe rozprchne a vnuci budou říkat: Děda byl kdysi málem prezidentem.
Prezidenty, pro které byl úřad hlavy státu vyvrcholením a důsledkem dlouhé politické kariéry, měli jsme jen čtyři. TGM, Beneše, Havla a Klause. Jejich volby si byly podobné: ztrapňování vylákaných nepolitických nešťastníků, pitoreskních typů, kteří pod tlakem „národ to potřebuje“ vlezli na politické jeviště, blikli tam, kroužili kol té silné osoby a spadli dolů.
Prezidentem Zničehonic se stal Hácha a Svoboda. Oba se dočkali zavržení i od těch, kdo je do úřadu vtlačili. Ještě nikdy proti sobě ve volbě prezidenta nestály dvě podobně silné, lidsky mocné a politicky věrohodné postavy.
Naše prezidentské volby připomínají spíš korunovaci. I před korunovací se konaly porady stavů a z Vídně psali bratranci, že i oni by chtěli kus koruny.
Foto popis|