Páni v roli buřičů
Co mají společného katedrála a Lidový palác, ČSSD a církev?
Máme před očima dva podobné případy: Vlkovu katedrálu a Paroubkův Lidový palác. Oba mají společné toto: významné kulturní a veřejné instituce, jejichž posláním je krom jiného ctít pořádek, zákon a právo, nedbají soudních rozsudků, potažmo podepsaných smluv.
Obě společenství, Vlkova církev i Paroubkova strana, mají možnost, a dokonce i povinnost postupovat podle zákona, cestou soudní, jako každý jiný. Čili domáhat se svých oprávněných či domnělých zájmů cestou zákona. Obě společenství ale volí cestu anarchistů, rebelů, kteří nedbají soudů, zákona a práva. Soud rozhodl, že katedrála nepatří církvi. Je to rozsudek platný, ať si o něm myslíme cokoliv – Vlk má nadále mnoho možností dosáhnout, aby platil jeho názor. Krom jedné: přirovnávat rozsudek soudu k poměrům v padesátých letech. Je to nejen směšné, je to vůči všem komunisty zavražděným lidem urážlivé, včetně, kardinál ví, obětí církevních.
Proti krvelačnosti komunistické vlády jsou vleklé soudní spory, v nichž se žádné straně (ani katedrále) neděje nic zlého, pouhou selankou. Kardinál postupuje jako každý populista. Mýlí se však v tom, že role buřiče církvi prospěje.
I ČSSD předvádí ve svém sporu s advokátem o honorář za Lidový dům veřejně všechny nectnosti nové doby: nectí smlouvu, kterou uzavřela, neplní závazky, je neplatičem, který se placení léta vyhýbá, a aby své nedostatky zastřel, je na smluvní protistranu agresivní a obviňuje ji z různých morálních provinění. Problém je ale jednoduchý: podepsal jsi smlouvu, plň ji. Pokud máš o poctivosti smlouvy pochyby, braň se u soudu. To bychom měli zejména od politické strany žádat, když to ta politická strana žádá od občanů. Poměry jsou rozklížené, jako by bylo po válce – ani církvi, ani socialistům (nejsou to jediné příklady) nepřijde nevkusné a nepatřičné příčit se smlouvám či rozsudkům.
Co potom asi mohou chtít ty vzletné politické a duchovní instituce po občanech? Na rozsudek může být tisíc názorů, ale společnost je založena nikoliv na platnosti těch názorů, nýbrž na platnosti rozsudků, které mohou změnit zas jen jiné rozsudky. A když toto nectí páni nahoře, co může ctít jejich lid? Vlk i Paroubek soudům nevěří – berou právo do vlastních úst, mají na ně názor a radí svým příkladem obyvatelstvu: udělejte to taky tak. Háček je ale v tom, že obyvatel je slabý, obyčejný, na něj si stát lehce došlápne – kdežto církev i politická strana je sok mocný, mocnější možná než stát.
Drobný příklad, že si občan nemá zahrávat: Jistý důchodce zatkl pomocí plynové pistole na chodbě domu podezřelou osobu, která se dobývala do cizích bytů. Přivolaná policie zjistila, že prý jde o omyl. Bedlivý důchodce však měl na krku trestný čin – vydírání se zbraní v ruce s osmiletou sazbou. Chodí od té doby po soudech, už byl i u Nejvyššího, jeho případem se léta zabývají desítky soudních činitelů i policistů, ačkoliv nulová nebezpečnost agilního penzisty je očividná. Z jakého důvodu by jej stát rád zavřel na osm let do vězení, je záhada.
Na penzistu si došlápnou pěkně zostra. Když kardinál přirovná právní tahanici kolem katedrály ke komunistickému teroru, neděje se nic. Kdyby někdo podobně peprně očernil kardinálovu církev, to by bylo křiku.
Tristní stav poměrů v oboru spravedlnost a pořádek bychom mohli probírat až do rána. Mohli bychom se s Paroubkem i Vlkem ptát – jaký smysl má mnohaletý spor o katedrálu, případně proč ČSSD Lidový palác vrátili, ale mnoha jiným (slabším) občanům a spolkům nevrátili nic. Obyvatelstvo má jedinou možnost, jak zachránit duši: nenapodobovat mravy pánů.
***
Rozsudek neplatí nic a smlouva nemá cenu, vzkazují obyvatelům představitelé institucí, které mají hlásat opak: právní řád je vláda zákona a pevnost smlouvy
Foto popis|
O autorovi| KAREL STEIGERWALD, komentátor MF DNES