Na slabomyslnost máme právo
Haiku
Haiku jde do módy. Asi že poptávka po slabomyslnosti je veliká. Lidé jsou rádi, když vidí či slyší něco blbého. Potěší je, že tentokrát v tom nejsou oni, nýbrž jiný blb.
Typické haiku, poměrně slabomyslnou píseň, přinesla dvojice Parkanová–Vyčítal. Kdyby nebyla o radaru a Bushovi, nikdo by si jí v záplavě dalších slabomyslných písní nevšiml. Slabomyslná píseň je přeci základem celé mamutí hudební produkce. Čím blbější, tím populárnější. Kdo by ale ty výtvory poslouchal častěji, musel by sám zblbnout.
Tak to raději necháváme plynout jako šum z pozadí života, nevnímáme to a jsme rádi, že hluk hudby ty texty většinou rozumně přehluší. Nedostatkem je, že tu není nic, co by přehlušilo tu hudbu. Naše dvojice však v hluku hudby nezmizela, naopak vynikla. Radar a Bushe si pěkně odskáče.
Psát haiku je zkrátka riskantní, ačkoliv na slabomyslnost má každý občan právo. Každý má také právo být servilní, ke komu chce a kdy chce. To naše mladá demokracie ještě nepochopila. Pokřik proti dvojici, že si dovolila být servilní k Bushovi, je nespravedlivý a očividně protiústavní. A srovnávat probushovskou píseň s výtvory z éry komunismu je nesmyslné. Proto jsme snad zvonili kdysi klíči, aby si každý mohl vychvalovat, koho chce, a ne pořád jen jednu firmu jako za komunistů. Mnozí si naopak myslí, že jsme zvonili, aby se vychvalování všeobecně zakázalo, patrně včetně vychvalování toho zvonění.
Vyčítal v tom svém haiku rýmuje například tiskem – stiskem, což se blíží absolutnímu rýmu básníka Joži Mrázka-Hořického, který rýmoval Doma naše hodiny bily čtyři hodiny. Na to má každý právo, takto posunout český rým dopředu. Dělat na dvojici V&P honičky není naší demokracie důstojné. Nevím, proč by si dvojice nezazpívala na počest radaru, raket, prezidenta, prostě koho chce. Za komunistů za podobnou chválu sovětských raket a radarů pěvci dostávali od komunistů velký prachy. Bush jim pravděpodobně nedá nic. Možná tu píseň ani neuslyší.
Podivný postoj k písni zaujala opozice. Myslí si, že by obsah písně měla probrat Sněmovna, a očekává od paní Parkanové jakousi omluvu. To je pitomost stokrát větší než celá ta píseň. Ale nikdo proti ní neprotestuje. Možná by se někdo ozval, kdyby dvojice dostala od Sněmovny za úkol omluvit se Bushovi. Úvaha, kdy a co a kde smějí zpívat ministři, poslanci nebo soudci, je plodná a opozici musela napadnout. Následovat musí zákon o zpívání politiků nebo alespoň nějaká etická nezávislá komise, která by ty písně a zpívající politiky hodnotila. Je dost nesnesitelné, aby si každý zpíval, co ho napadne. Komise by zajistila vkus a vnesla pořádek do zpěvu politiků. Zároveň by také vynesla pěkná placená místečka nezávislých komisařů volených Sněmovnou.
Takovou krásnou věc jako „my mezi hvězdama šijeme u Sama“ lid interpretuje „mezi hvězdama žije Usáma“. To nás všechny rozdurdilo. Názor opozice, že by se tyto věci měly regulovat a kontrolovat, případně trestat, nám nepřipadá až tak cizí.
S písněmi, které chválí, jsou vždy potíže. V rakouské c. k. hymně se zpívalo Čeho nabyl občan pilný. Český lid zpíval Čehona byl občan pilný. Tak vznikl odboj a Čehona se stal rakušáckým tupcem, jemuž se čeští tupci rádi smáli, jako se dnes titíž tupci smějí Vyčítalovi a Parkanové za jejich „prapore nad náma vítáme tě s džípama“. Já si obou tvůrců vážím. V prostředí všeobecné nechuti k servilitě, v prostředí nemilosrdných bojovníků za spravedlnost a svobodu si troufli riskovat. Napsali podle svého srdce líbezné haiku o radaru a Bushovi. Být servilní si dnes troufne jen statečný a svobodný člověk. Každý je dnes bohužel jen nezávislý, je proti, posmívá se. Milovat svého milovaného státníka u nás není skoro ani možné. Je to dokonce svého druhu polotrestný čin. Teď. Až zas bude nařízeno z moci úřední státníky milovat, změní se to rychle. Proto si dnes, možná naposled, svobodně vychutnejme toto agitační haiku: Milý pane Bushi k radaru nejsme hluši však svobody jsou to uši.
Kdo by si troufl to takto zpříma napsat? Jedině nějaký opravdu nezávislý duch. Já.
Foto popis|