Bachaři, fízlové, vrazi. Náš svět
Haiku
Diář Karla Steigerwalda
Svěží dech nové doby vane i v haiku. Postaru se psát nedá. Příklad: Když potkáš bachaře Vondrušku, dej si pozor na držku. Tak si mohli pozpěvovat vězni v Minkovicích, případně v celém československém gulagu.
Vondruška ale už není bachařem, nýbrž poslancem KSČM, a veršík o té držce by mohl považovat za hanobení Vondrušky, mohl by to žalovat a mohl by u soudu vyhrát, protože být bachařem za komunistů už není nic opovrženíhodného, nýbrž je to podle tehdy platných zákonů dnešní čest, a jde to i na penzi. Vondruška, podobně jako dozorci nacistických koncentráků, se platností těch zákonů ohánějí. Velká bitva o komunistickou čest jde do finále. Prokurátorka Brožová, bachař Vondruška, udavač Filip, celé české komunistické hnutí zvedá hlavu a útočí. Poslanec Vondruška? Toho ctí každá soudružka.
Minulost byla krásná, pokroková, platily naše zákony, a jestli se vraždilo, tak v Americe taky. Byl třídní boj, sem tam letěla tříska, ale jinak měli soudruzi k sobě blízko, viděli všude člověka, v sobotu natírali lavičky a předplatili si Klub poezie. To všechno dnes není. Státní zástupce, představitel toho dnes tolik otloukaného stavu, požádal Sněmovnu o vydání toho pana soudruha bachaře. Sněmovna ho nevydá. Chtěli byste tohoto starého dobrého soudruha vláčet, vy nenávistní antikomunisti? Někomu může být divné, proč komunisti kandidují do Sněmovny právě bachaře. To nemají nikoho méně profláknutého?
Omyl - bachařství je u nás moc dobrá kvalifikace k výkonu politiky. Jak jinak chcete bachařství, estébáctví a podobná hrdinství očistit, než že je dáte nahoru? Předseda KSČM udavač, poslanec bachař, stará paní vrah. Hned je vidět, čeho si má člověk vážit, co ctít.
Spolková republika Německo měla po válce také problémy: nacismus se zdál zapomenutý, jeho ničemové pod kobercem, všichni byli nevinní, protože dělali jen to, co podle zákonů museli. Trvalo dvacet let, než se v Německu poměry hnuly k hlubší reflexi. Čas od času se z lůna nového demokratického Německa vynořil nějaký Dr. Globke, konstruktér koncentráčnických pecí - a byl skandál, křik, snaha tutlat, vykroutit se. Dvacetiletá lhůta se i nám blíží. Začne nějaké vyrovnání, napravení a poznání? Pochybuji. Blíží se vyrovnání opačné: komunismus byl nevinný, jeho obludy také. K prosazení této věty je dost filozofů, publicistů, příznivců. Proč by se neprosadila?
S minulostí se u nás musí opatrně - aby se někdo nehněval. V Českém Krumlově mají v hotelu sochu Edvarda Beneše. Je u ní citát. Beneš prorokuje, že po padesáti letech budou německá zvěrstva zapomenuta, pohled na události se otočí, zdůrazní se jako velká krutost jen odsun Němců z Čech a přičinná linka mezi nacismem, válkou a vyhnáním se přerve. Vklad nacismu, nesmírné brutální barbarství, které tak těžce poškodilo Evropu, se zapomene. Ale socha v hotelu nějak vadila. Prý německým hostům. Statečný starosta se jí ujal - bude v budově města. Statečnost má však meze - bude tam bez toho citátu z Beneše. Snad se nikdo nerozhněvá.
Brzy bude trestné psát, že Vondruška byl odporný bachař. Že ta stará paní komunistka Brožová se nadšeně podílela na vraždě nejméně tří lidí. Že předseda komunistů udával za peníze StB. Možná je to trestné už dnes. I tyto tři obludy mají nějaká lidská práva, ochranu osobnosti, vlastní čest oblud, co já vím. Napsal jsem hru - metaforu o vraždě Horákové a o vrahovi Gottwaldovi. Říká se tam, že Gottwald je pytel sraček. Píchněte do něj, všechno se vám to vyřine do obličeje. Možná i to už je zase trestné. Gottwald byl soudruh prezident, Vondruška soudruh vychovatel, Brožová soudružka prokurátorka, všichni, jak zákony kázaly jim. Přidělejte k nim cedulku: to jsou naši hrdinové.
Dnešní haiku je ponuré, uznávám.
Ale můžu za to já? Já Gottwalda na známky nedal.
Foto popis|